Dům jako svatební dar: Když štědrost rozdělí rodinu

„To snad nemyslíš vážně, mami!“ ozvalo se přes celý sál, když moje švagrová Lucie prudce vstala od stolu. Sklenička vína se jí v ruce zatřásla a já, ještě v bílých šatech, jsem zůstala stát jako opařená. Všichni hosté ztichli a upřeli na nás pohledy. Můj novomanžel Petr stál vedle mě a jeho tvář byla bledá. Tchyně, paní Novotná, právě dořekla svůj slavnostní přípitek: „Ať vám ten dům na Malé Straně přinese tolik štěstí, kolik jsem v něm zažila já.“

Nikdy nezapomenu na ten okamžik. Bylo to jako v nějakém špatném filmu. Všichni jsme věděli, že paní Novotná má ještě jeden byt po své mamince, ale nikdy nás nenapadlo, že by nám ho mohla dát. Petr a já jsme si plánovali malý byt v paneláku na Proseku, kde jsme si chtěli zařídit život po svém. Najednou jsme dostali klíče od krásného starého domu v centru Prahy. Měla jsem pocit, že sním.

Ale radost netrvala dlouho. Můj starší švagr Martin a jeho žena Lucie byli rudí vzteky. „Takže my jsme pro tebe nic? My jsme ti nikdy nestáli za to, abys nám něco dala?“ vyštěkla Lucie na tchyni. Martin jen mlčel a zatínal pěsti. Všichni hosté se začali mezi sebou šuškat. Moje maminka mě chytila za ruku pod stolem a šeptla: „Tohle bude ještě ošklivé.“

Petr se snažil situaci zachránit: „Mami, to je opravdu nečekané… Ale nemusíš…“ Jenže paní Novotná byla rozhodnutá: „Ten dům je pro vás. Martin má svůj život, vy potřebujete začít.“

Lucie se rozplakala a vyběhla ze sálu. Martin za ní jen práskl dveřmi. V tu chvíli jsem měla chuť utéct taky. Všechno štěstí ze svatby bylo pryč.

Po svatbě jsme se s Petrem snažili s Martinem a Lucií mluvit. Nezvedali telefony. Když jsme je nakonec navštívili v jejich bytě na Jižním Městě, Lucie nám otevřela jen na řetízek: „Jestli jste přišli chlubit se klíči, tak běžte.“

Martin seděl v kuchyni a ani se na nás nepodíval. „Vždycky jsi byl mámin mazánek,“ řekl Petrovi tiše. „Já jsem dřel na všechno sám. A teď? Dostaneš dům v centru Prahy jen tak.“

Petr se snažil vysvětlit, že o ničem nevěděl. Že to nechtěl. Ale bylo to marné.

Začali jsme bydlet v tom domě na Malé Straně. Každý den jsem cítila tíhu toho daru. Sousedi nás okukovali – mladý pár v domě, kde žila stará paní Novotná desítky let. Všude byly její věci, fotografie, starý nábytek. Každý kout připomínal minulost.

Jednou večer jsem seděla u okna a dívala se na Hradčany zalité světlem. Petr přišel ke mně a objal mě: „Myslíš, že jsme udělali chybu?“ zeptal se tiše.

„Nevím,“ odpověděla jsem popravdě. „Chtěla jsem jen být šťastná. Ale mám pocit, že jsme tímhle domem všechno ztratili.“

Tchyně k nám chodila často. Nosila koláče, povídala o tom, jak tam vyrůstala. Ale pokaždé, když zmínila Martina nebo Lucii, její hlas ztichl.

Jednoho dne mi Lucie napsala zprávu: „Jsi spokojená? Máš všechno, co jsi chtěla?“ Dlouho jsem přemýšlela, co jí odpovědět. Nakonec jsem napsala: „Nechtěla jsem vás ztratit.“

Odpověď už nepřišla.

Začaly se šířit drby po rodině i mezi známými – že jsem si Petra vzala kvůli domu, že jsem manipulovala tchyni… Bylo mi z toho zle.

Jednou jsme s Petrem seděli u stolu a on řekl: „Možná bychom měli ten dům prodat a rozdělit peníze.“

„A myslíš, že tím něco spravíme?“ zeptala jsem se.

Nevěděli jsme.

Čas plynul a vztahy v rodině byly pořád napjaté. Vánoce jsme slavili každý zvlášť. Naše děti si hrály jen s mojí rodinou – Martin s Lucií už k nám nechodili.

Někdy večer sedím v tom krásném domě a přemýšlím: Stálo to za to? Může být dar tak velký, že rozbije rodinu? Nebo je to jen výmluva pro staré křivdy?

Co byste udělali vy? Je lepší přijmout dar a riskovat rozpad rodiny, nebo se ho vzdát kvůli klidu?