Dům dokonalosti, srdce v chaosu: Příběh o hledání sebe sama

„Proč jsi zase dostala jen dvojku z matematiky? Myslíš, že tohle je dost dobré?“ Matčin hlas byl ostrý jako břitva a já stála v předsíni našeho bytu na Vinohradech, s hlavou sklopenou a rukama sevřenýma v pěst. Táta mlčel, jen si nervózně pohrával s klíči. V tu chvíli jsem měla pocit, že se dusím. Všechno v našem bytě bylo dokonalé – od naleštěných parket až po pečlivě vyžehlené záclony. Jen já jsem do toho obrazu nikdy nezapadala.

„Mami, snažila jsem se…“ začala jsem tiše, ale ona mě přerušila: „Snažila? Snažit se nestačí! Chceš být jako ta tvoje kamarádka Jana, co propadla z fyziky? To nikdy nedopustím!“ Její slova mě bolela víc než jakýkoli trest. Jana byla jediný člověk, se kterým jsem si mohla dovolit být sama sebou. S ní jsem mohla mluvit o snech, o tom, že bych chtěla jednou psát knihy nebo cestovat. Doma to byly jen samé povinnosti, úkoly a nekonečné porovnávání s ostatními.

Večer jsem ležela v posteli a zírala do stropu. Slyšela jsem tlumené hlasy rodičů z kuchyně. „Musíme na ni víc tlačit,“ říkala máma. „Jinak z ní nic nebude.“ Táta jen zamumlal něco nesrozumitelného. Slzy mi tiše stékaly po tváři. Proč jim nikdy nestačím? Proč je moje nejlepší nikdy dost dobré?

Dny plynuly v nekonečném kolotoči – škola, doučování, kroužky, domácí úkoly. Každý den stejný scénář. Jednoho odpoledne jsem seděla s Janou na lavičce v parku pod kaštany. „Víš, že tě obdivuju?“ řekla mi najednou. „Že to všechno zvládáš.“ Zasmála jsem se hořce. „Zvládám? Já mám pocit, že se každým dnem víc ztrácím.“

Jana mě chytla za ruku. „Musíš jim to říct. Že nejsi jejich projekt.“ Zavrtěla jsem hlavou. „Oni by to nepochopili. Pro ně je důležité jen to, co si myslí ostatní.“

Jednoho večera přišla máma do mého pokoje s letákem na přípravné kurzy na medicínu. „Tady máš, přihlásila jsem tě. Za měsíc začínáš.“ Zírala jsem na ni v šoku. „Ale já nechci být doktorka! Nikdy jsem to nechtěla!“ Máma se zamračila: „To je jedno, co chceš ty! My víme nejlíp, co je pro tebe dobré.“

V tu chvíli ve mně něco prasklo. „A co když já nechci žít podle vašich představ? Co když chci být šťastná po svém?“ Máma zbledla a pak zvýšila hlas: „Ty jsi nevděčná! Všechno ti dáváme a ty nám takhle oplácíš?“ Táta přišel do dveří a jen tiše řekl: „Klid, prosím…“

Utekla jsem z bytu a běžela do parku. Seděla jsem na lavičce a třásla se vzteky i strachem. Jana mi poslala zprávu: „Jsem u tebe za pět minut.“ Když přišla, objala mě a já se rozplakala jako malá holka.

„Co mám dělat?“ vzlykala jsem. Jana mě pohladila po vlasech: „Musíš si stát za svým. Jinak budeš celý život žít jejich život místo svého.“

Doma mě čekalo ticho. Rodiče seděli v obýváku a dívali se na televizi, jako by se nic nestalo. Druhý den ráno mi máma podala snídani bez jediného slova. Táta mě pohladil po rameni: „Neboj, všechno bude dobré.“ Ale já věděla, že nebude – pokud něco nezměním.

Začala jsem psát deník. Každý večer jsem do něj vylévala všechny své pocity – vztek, smutek i touhu po svobodě. Jednou jsem nechala deník otevřený na stole a máma ho našla. Přišla za mnou do pokoje s očima plnýma slz. „Tohle si o nás myslíš?“ zeptala se tiše.

Mlčela jsem. Poprvé v životě nevěděla, co říct ona.

Sedly jsme si spolu na gauč a dlouho mlčely. Nakonec máma zašeptala: „Já jen chtěla, abys měla lepší život než já…“ Podívala jsem se na ni a poprvé viděla ne matku-velitelku, ale ženu, která taky někdy pochybovala.

Začaly jsme spolu víc mluvit – ne vždy to bylo snadné, někdy jsme se pohádaly ještě víc než dřív. Ale postupně jsme si začaly rozumět.

Přijali mě na žurnalistiku – ne na medicínu – a rodiče nakonec pochopili, že moje štěstí není v tom být dokonalá podle jejich představ.

Dnes už vím, že cesta k sobě je někdy plná bolesti a slz, ale stojí za to ji ujít.

Někdy si večer sednu k oknu a přemýšlím: Kolik z nás žije život podle očekávání druhých? A kolik z nás má odvahu žít ten svůj?