Donutila jsem manžela zpřetrhat vazby s rodinou: Jejich negativita ho táhla ke dnu

„Proč bys měl zase platit za tátu? Vždyť má důchod skoro stejný jako ty plat!“ vyhrkla jsem, sotva Radek položil telefon. V jeho očích se zableskla únava a smutek, které jsem znala až příliš dobře. „Lucie, prosím tě, to je moje rodina…“ začal tiše, ale já už to nevydržela. „Tvoje rodina tě jen využívá! Každý měsíc ti volají, že něco potřebují – peníze na opravu auta, na novou pračku, na dovolenou! A co ty? Ty makáš od rána do večera a oni si sedí doma a stěžují si na celý svět!“

Radek se zhluboka nadechl a sklopil oči. Věděla jsem, že ho to bolí. Ale já už nemohla dál sledovat, jak se pod tíhou jejich požadavků hrbí. Když jsme se před třemi lety vzali, byla jsem šťastná. Měla jsem pocit, že jsme tým, že spolu zvládneme všechno. Jenže jeho rodina – matka Alena, otec Karel a sestra Jana – byli jako černá díra. Všechno dobré z něj vysávali.

Pamatuju si první Vánoce u nich v paneláku v Ostravě. Místo radosti a smíchu tam byla jen závist a hořkost. „No jo, vy v Praze si žijete,“ rýpla si Jana, když viděla můj nový kabát. „To my tady musíme počítat každou korunu.“ Přitom jsem věděla, že má větší výplatu než já. Ale místo aby se snažili něco změnit, jen seděli u televize a nadávali na vládu, na šéfy, na sousedy…

Radek byl jiný. Pracoval tvrdě, nikdy si na nic nestěžoval. Ale čím víc jsme byli spolu, tím víc jsem viděla, jak ho jejich negativita stahuje ke dnu. Každý telefonát s mámou končil tím, že byl skleslý a podrážděný. Každá návštěva znamenala hádku mezi námi dvěma.

Jednou večer jsem ho našla sedět v kuchyni s hlavou v dlaních. „Co se děje?“ zeptala jsem se opatrně. „Máma chce půjčit peníze na nový kotel,“ zamumlal. „A táta zase potřebuje zaplatit pokutu za parkování.“

„A co kdybys jim prostě řekl ne?“ navrhla jsem tiše. Radek se na mě podíval, jako bych navrhla něco nemyslitelného. „To nejde… Oni by to nepochopili.“

„A co my? My máme taky svoje plány! Chtěli jsme jet letos do Chorvatska, pamatuješ? Ale místo toho budeme platit jejich dluhy?“

V tu chvíli mezi námi viselo ticho tak husté, že by se dalo krájet. Věděla jsem, že ho tlačím do kouta. Ale taky jsem věděla, že pokud něco neuděláme, nikdy se z toho kruhu nevymotáme.

Další týdny byly plné hádek a mlčení. Radek byl podrážděný, já zoufalá. Jednou v noci jsem mu řekla: „Já už takhle dál nemůžu. Buď začneš myslet i na nás dva, nebo… nebo nevím.“

Dlouho mlčel. Pak řekl: „Já vím, že máš pravdu. Ale mám pocit, že když je opustím… zradím je.“

„Neopustíš je,“ odpověděla jsem tiše. „Jen přestaneš být jejich bankomat a psycholog na telefonu.“

Nakonec jsme spolu sedli a napsali dopis jeho rodičům i Janě. Bylo to těžké – vysvětlit jim, že potřebujeme prostor pro vlastní život, že už nemůžeme být jejich záchranná síť pokaždé, když se jim něco nelíbí nebo nedaří.

Reakce byla drsná. Alena mi volala a křičela do telefonu: „Ty jsi mu vymyla mozek! On by nás nikdy neopustil! Ty jsi ho změnila!“ Karel poslal Radkovi SMS plnou výčitek a Jana mě zablokovala na Facebooku.

První týdny byly peklo. Radek byl smutný, měl výčitky svědomí. Já se cítila jako ta nejhorší žena na světě. Ale pak se začaly dít malé zázraky – Radek začal být klidnější, začal se smát. Najednou měl čas na svoje koníčky – začal zase běhat a malovat.

Jednoho večera jsme seděli na balkoně s vínem a Radek mi řekl: „Víš co? Já vlastně poprvé v životě dýchám.“

Nebylo to jednoduché rozhodnutí a někdy mě pořád hryže svědomí. Ale když vidím Radka šťastného a spokojeného, vím, že jsme udělali správnou věc.

Někdy si ale říkám – měla jsem právo rozbít jeho rodinu? Nebo je někdy lepší myslet víc na sebe než na ostatní? Co byste udělali vy na mém místě?