Dlužnice mezi čtyřmi stěnami: Příběh lásky, která se změnila v účetnictví

„Ivano, kolik jsi dneska utratila za nákup?“ Petrův hlas mě zastihl ve chvíli, kdy jsem si v předsíni zouvala boty. Jeho tón byl ledový, jako by se ptal cizího člověka. „Sto dvacet korun,“ odpověděla jsem tiše a snažila se nevnímat, jak mi v hrudi buší srdce. „A kde je účtenka?“ pokračoval neúprosně. Sáhla jsem do kapsy a podala mu ji. Beze slova ji převzal, přejel očima a položil na stůl vedle ostatních.

Ještě před rokem jsme spolu sedávali u toho stolu a smáli se nad tím, jak jsme oba nešikovní kuchaři. Teď byl stůl pokrytý účtenkami, rozpočty a seznamy. Každý večer jsme místo rozhovorů o práci nebo dětech řešili, kdo kolik utratil za máslo nebo rohlíky. Všechno začalo nenápadně – Petr přišel o práci v bance a já zůstala na mateřské s malou Terezkou. Ze začátku jsme si říkali, že to zvládneme, že máme úspory a že Petr brzy najde něco nového. Jenže týdny se měnily v měsíce a napětí mezi námi rostlo.

Jednoho večera jsem zaslechla, jak Petr telefonuje s matkou. „Já už nevím, mami,“ říkal tiše do telefonu. „Ivana pořád něco kupuje, vůbec si neuvědomuje, že nemáme peníze.“ V tu chvíli jsem měla chuť vyběhnout z bytu a už se nikdy nevrátit. Ale místo toho jsem šla do koupelny a potichu brečela do ručníku.

Začala jsem si psát vlastní seznamy – co si můžu dovolit koupit, kolik stojí pleny, kde je nejlevnější mléko. Každý den jsem počítala drobné v peněžence a bála se, že udělám chybu. Petr mi začal nechávat na lednici lístečky: „Nezapomeň zaplatit elektřinu.“ „Voda je tento měsíc tvoje.“ Připadala jsem si jako nájemník ve vlastním domě.

Jednou večer jsem seděla v kuchyni a snažila se spočítat, jestli nám zbyde na víkend aspoň na jednu zmrzlinu pro Terezku. Petr přišel domů pozdě, unavený a podrážděný. „Proč jsi koupila ty drahé jogurty?“ vyjel na mě hned ve dveřích. „Byly ve slevě,“ odpověděla jsem slabě. „To je jedno! Nemůžeš pořád myslet jen na sebe!“ Jeho slova mě bodla jako nůž.

Začali jsme spolu mluvit jen o penězích. O všem ostatním jsme mlčeli. Když jsem jednou navrhla, že bych mohla jít na brigádu do večerky u nás na sídlišti, Petr jen mávl rukou: „A kdo bude doma s Terezkou? To mám všechno dělat já?“ Cítila jsem se jako vězeň – zavřená mezi čtyřmi stěnami, bez možnosti cokoli změnit.

Moje máma mi po telefonu radila: „Musíte spolu mluvit, Ivanko. Nemůžeš dovolit, aby tě takhle ponižoval.“ Ale jak mám mluvit s někým, kdo mě vidí jen jako dlužnici? Když jsem jednou večer zkusila začít: „Petře, myslíš, že bychom mohli zase někdy jít na procházku všichni tři?“ jen se ušklíbl: „A za co? Za dluhy?“

Začala jsem si všímat, jak se i Terezka mění. Byla tišší, často se schovávala pod stolem a hrála si tam sama. Jednou mi řekla: „Maminko, proč je tatínek pořád smutný?“ Nevěděla jsem, co odpovědět.

Jednoho dne mi přišla SMS od Petra: „Nezapomeň zaplatit nájem.“ Byla jsem v práci na brigádě – nakonec jsem si ji našla tajně – a rozbrečela jsem se přímo mezi regály v supermarketu. Připadala jsem si jako nula.

Večer jsem seděla u stolu a dívala se na Petra. On listoval účtenkami a ani se na mě nepodíval. „Petře,“ začala jsem opatrně, „myslíš, že tohle ještě má smysl? Že jsme pořád rodina?“ Zvedl oči a chvíli mlčel. Pak řekl: „Já nevím.“

V tu chvíli mi došlo, že jsme oba unavení – nejen z nedostatku peněz, ale hlavně z nedostatku lásky a pochopení. Všechno mezi námi bylo rozpočítané na koruny a haléře. Už jsme nebyli partneři, byli jsme protivníci v nekonečné hře na přežití.

Dnes sedím u stejného stolu a píšu tenhle příběh. Nevím, jestli najdeme cestu zpět k sobě nebo jestli nás tenhle tichý boj definitivně rozdělí. Ale jedno vím jistě – největší dluh není ten finanční, ale ten citový.

Možná bych se měla zeptat: Kde je ta hranice mezi snahou přežít a snahou milovat? A dá se vůbec ještě něco zachránit, když už člověk přestane věřit i sám sobě?