Den, kdy se všechno změnilo: Příběh z pražského sídliště

„Paní Novotná? Musíte okamžitě přijet do nemocnice. Váš manžel měl vážnou nehodu.“ Slova cizího hlasu mi rezonovala v hlavě, zatímco jsem v dešti běžela k tramvaji. Dech mi nestačil, srdce mi bušilo až v krku. Petr… Petr je v ohrožení života. V hlavě mi vířily myšlenky: Co když už ho nikdy neuvidím? Co když…

V čekárně na urgentním příjmu Všeobecné fakultní nemocnice jsem seděla promočená, ruce se mi třásly. Vedle mě seděla starší paní a tiše plakala. Snažila jsem se nevnímat její vzlyky, ale stejně jsme byly spojeny stejným strachem. Když konečně přišel lékař, jeho výraz byl vážný: „Váš manžel je stabilizovaný, ale má těžká zranění. Bude to běh na dlouhou trať.“

Zavolala jsem Petrovu matku, paní Novotnou starší. „To je tvoje vina, Lenko! Kdybys mu víc naslouchala, možná by se to nestalo!“ vyštěkla do telefonu. V tu chvíli jsem měla chuť telefon rozbít o zeď. Proč vždycky všechno hází na mě? Proč nikdy nevidí chyby svého syna?

Doma na sídlišti v Modřanech bylo ticho. Děti byly u babičky na Moravě. Sedla jsem si ke kuchyňskému stolu a zírala na Petrovu peněženku, kterou mi dali v nemocnici. Zvědavost mě přemohla – otevřela jsem ji a mezi účtenkami z benzínky našla složený papírek. Byla to vizitka nějaké Jany Králové s poznámkou: „Ozvi se, až budeš moct.“ Srdce mi poskočilo. Kdo je Jana Králová? Proč má Petr její vizitku?

Další dny byly jako zlý sen. Každý den do nemocnice, každý den pohled na Petra napojeného na hadičky. Když se konečně probral, byl zmatený a podrážděný.

„Lenko, kde jsou děti?“ zamumlal.

„U mamky na Moravě. Petr, kdo je Jana Králová?“ vyhrkla jsem dřív, než jsem si to stihla rozmyslet.

Petr zbledl. „To… to je jen kolegyně z práce.“

„Nelži mi! Proč máš její vizitku s osobní poznámkou?“

Odvrátil pohled a mlčel. V tu chvíli jsem věděla, že něco tají.

Začala jsem pátrat. Volala jsem do jeho práce – prý tam žádná Jana Králová nepracuje. Sousedka Alena mě viděla pobíhat po chodbě a hned se ptala: „Lenko, co se děje? Vypadáš hrozně.“

„Petr měl nehodu… a asi mi lhal,“ vyhrkla jsem a rozbrečela se.

Alena mě objala: „Chlapi jsou někdy hajzlové. Ale musíš zjistit pravdu.“

Jednoho večera jsem našla ve skříni starý mobil, který Petr používal před pár měsíci. Heslo bylo naše výročí svatby – ironie osudu. V telefonu byly desítky zpráv od Jany Králové:

„Miluju tě, Petře.“
„Kdy už jí to řekneš?“
„Chybíš mi.“

Zhroutila jsem se na podlahu a brečela tak, jak už dlouho ne. Celý náš život byl lež? Co všechno ještě nevím?

Druhý den jsem šla za Petrem do nemocnice s mobilem v ruce.

„Tak kdo je Jana?“ zeptala jsem se tiše.

Petr se rozplakal. „Lenko… já… chtěl jsem ti to říct. Už dlouho to mezi námi neklape. S Janou jsme spolu rok.“

Cítila jsem, jak ve mně něco umírá. „A děti? Myslel jsi na ně?“

Mlčel.

Následující týdny byly peklo. Petrova matka mě obviňovala ze všeho možného – že jsem špatná manželka, že jsem ho dohnala k nevěře, že teď chci rozvod jen proto, že je nemocný. Děti plakaly do telefonu: „Kdy už bude táta doma?“

Musela jsem chodit do práce, starat se o domácnost i o Petra v nemocnici. Každý den byl boj – s únavou, s výčitkami svědomí, s hněvem i lítostí.

Jednou večer u nás zazvonila Jana Králová osobně. Stála ve dveřích s kyticí růží.

„Lenko, promiňte… já… miluju Petra,“ řekla tiše.

Zavřela jsem jí dveře před nosem.

Začala jsem chodit k psycholožce. Potřebovala jsem někoho, kdo mě vyslechne bez soudů. „Musíte myslet hlavně na sebe a děti,“ říkala mi paní doktorka Nováková.

Jednoho dne mi Petr zavolal z nemocnice: „Lenko, chci tě poprosit o odpuštění. Ale chápu, když to nedokážeš.“

Nevěděla jsem, co odpovědět.

Dnes je to půl roku od nehody. Petr už bydlí jinde – s Janou. Děti ho vídají o víkendech. Já se učím žít sama za sebe a pro sebe.

Někdy si říkám: Bylo by lepší nevědět pravdu? Nebo je lepší žít s bolestí, ale bez lží? Co byste udělali vy na mém místě?