„Dej mi svůj byt a dostaneš můj” – příběh o rodinných intrikách a boji za vlastní štěstí
„Tak co, Jano, už jsi se rozhodla? Když mi přepíšeš svůj byt, já ti dám ten svůj. Je větší, blíž centru a hlavně – budeš mít klid od sousedů.“ Hlas mé tchyně, paní Věry, zněl v kuchyni jako ledová sprcha. Seděla naproti mně u stolu, ruce složené na ubrusu s vyšívanými květy, které sama kdysi vyšila. Můj muž Petr mlčel, díval se do hrnku s čajem a já cítila, jak se mi stahuje žaludek.
Bylo to jako blesk z čistého nebe. Nikdy jsem si nemyslela, že by Věra byla schopná takové nabídky – nebo spíš vydírání. Věděla jsem, že její byt na Žižkově je sice větší, ale v domě je věčný hluk a sousedé si stěžují na všechno. Můj byt na Vinohradech byl sice menší, ale byl můj. Pracovala jsem na něj roky, šetřila každou korunu z práce v knihovně i z doučování dětí po večerech. A teď mi někdo nabízí výměnu, která je až příliš jednostranná.
„Mami, tohle není fér,“ ozval se Petr tiše. „Jana do toho nemůže být tlačená.“
Věra se na něj podívala s ledovým klidem. „Petře, ty tomu nerozumíš. Já už na Žižkově nemůžu být. A Jana má přece ráda klid, ne? Tady by ho měla.“
V tu chvíli jsem měla chuť vstát a odejít. Ale místo toho jsem jen sevřela hrnek a snažila se ovládnout třesoucí se ruce. „Potřebuju čas na rozmyšlenou,“ řekla jsem nakonec.
Dny plynuly a napětí v našem bytě by se dalo krájet. Petr byl rozpolcený – nechtěl jít proti matce, ale zároveň věděl, jak moc pro mě můj byt znamená. Věra začala volat každý den. Nejprve mile: „Janičko, už jsi to promyslela?“ Pak naléhavěji: „Víš, že bych ti nikdy neublížila.“ Nakonec přišly i výčitky: „Po všem, co jsem pro vás udělala…“
Začala jsem pochybovat sama o sobě. Nejsem snad nevděčná? Ale pak jsem si vzpomněla na všechny ty večery, kdy jsem seděla u stolu s kalkulačkou a počítala poslední stovky. Na to, jak jsem se poprvé prošla po svém bytě a měla pocit, že konečně někam patřím.
Jednoho večera přišla Věra neohlášeně. Přinesla koláč a tvářila se jako by nic. „Janičko, pojďme si sednout. Musíme to vyřešit.“
Seděla jsem naproti ní a cítila její pohled jako jehly v kůži.
„Proč to vlastně chceš?“ zeptala jsem se přímo.
Věra se zarazila. „Na Žižkově už to nejde vydržet. Sousedka pode mnou pořád bouchá do topení, mladí nahoře mají psa… A já už nemám sílu bojovat.“
„Ale proč musím já přijít o svůj domov?“
„Protože jsi mladá! Zvládneš to! Já už ne.“
V tu chvíli mi došlo, že nejde jen o byt. Jde o moc. O to, kdo bude mít navrch. O to, že Věra nikdy nesnesla pocit, že bych mohla být samostatná.
Když odešla, rozbrečela jsem se. Petr mě objal a šeptal: „Nenech se zlomit.“
Začaly chodit dopisy od právníka – nejprve nenápadné dotazy ohledně převodu bytu, pak už i výhrůžky soudem kvůli domnělým dluhům z minulosti. Věra začala šířit mezi příbuznými zvěsti o tom, jak jsem ji podvedla a jak jsem ji připravila o střechu nad hlavou.
Moje matka mi volala: „Jano, nenech si to líbit! To je tvůj domov!“ Ale já byla unavená. Každý den jsem chodila do práce s pocitem viny i vzteku zároveň.
Jednou večer jsme seděli s Petrem u vína a on řekl: „Co kdybychom odešli? Začali někde jinde?“
Zamyslela jsem se. Bylo by to řešení? Nebo útěk?
Další týden jsme byli pozváni na rodinnou oslavu. Všichni tam byli – tety z Moravy i bratranci z Plzně. Věra seděla uprostřed stolu a vyprávěla historky o tom, jak jí život křivdí.
Když přišla řeč na byty, všichni se na mě otočili.
„Jano, proč nechceš pomoct mamince?“ zeptala se teta Alena.
Cítila jsem pohledy všech kolem stolu. Najednou jsem si uvědomila, že musím říct pravdu.
„Protože je to můj domov,“ řekla jsem pevně. „A protože nechci být manipulovaná.“
Nastalo ticho. Pak někdo zakašlal a téma se změnilo.
Doma jsme s Petrem dlouho mlčeli.
Nakonec jsem napsala Věře dopis: „Váš návrh odmítám. Svůj byt nepřepíšu.“
Přišla bouře – telefonáty plné výčitek, slzy i hrozby rozvodem ze strany Petra (pod nátlakem matky). Ale já vydržela.
Po měsících napětí se situace uklidnila. Vztahy s Věrou zůstaly chladné, ale já měla svůj domov i pocit vlastní hodnoty.
Někdy večer sedím u okna a přemýšlím: Stálo mi to za to? Kolik toho jsme ochotni obětovat pro vlastní klid? A kde je hranice mezi pomocí rodině a ochranou sebe sama?