Dědictví bolesti: Příběh Aurory Novotné

„Tohle ti nikdy neodpustím, Auroro! Myslíš si, že ti všechno spadne do klína jen proto, že jsi byla jeho žena?“ Karolína stála ve dveřích našeho bytu na Vinohradech, ruce v bok, oči plné nenávisti. Její hlas se nesl chodbou a já cítila, jak se mi třesou kolena. Malá Lili spala v pokoji vedle, napojená na kyslíkový přístroj. Byla jsem vyčerpaná, ale Karolína neustupovala.

„Karolíno, prosím tě, nech toho. Vždyť víš, že všechno, co dělám, dělám pro Lili. Potřebuje léky, rehabilitace…“ snažila jsem se jí vysvětlit, ale ona mě přerušila.

„To mě nezajímá! Jsem jeho sestra a mám na dědictví právo. Pokud mi nevyplatíš polovinu bytu a peněz z účtu, půjdu k soudu. A věř mi, že to vyhraju!“

Zavřela jsem oči a snažila se nevnímat její slova. V hlavě mi běžely vzpomínky na poslední měsíce. Jak jsem seděla u postele svého muže Tomáše v Motole a držela ho za ruku, když naposledy vydechl. Jak jsem musela být silná kvůli Lili, která se narodila s těžkou srdeční vadou. Jak jsem prodávala šperky po babičce, abych měla na léky. A teď tohle.

Když jsem byla malá, rodiče mě naučili spoléhat sama na sebe. Táta byl řidič autobusu, máma pracovala v knihovně. Nikdy jsme neměli moc peněz, ale drželi jsme při sobě. Když jsem poznala Tomáše na vysoké škole v Olomouci, myslela jsem si, že už nikdy nebudu muset bojovat sama. On byl úspěšný architekt, měl vlastní ateliér v centru Prahy a já jsem si mohla dovolit zůstat doma s Lili.

Jenže život si s námi zahrál krutou hru. Po porodu se ukázalo, že Lili je vážně nemocná. Tomáš se snažil být oporou, ale práce ho pohlcovala čím dál víc. Často jsme se hádali kvůli penězům i kvůli tomu, že na nás nemá čas. Když pak přišla ta nehoda – Tomáš uklouzl na schodech v práci a už se nikdy neprobral – zůstala jsem sama.

Pohřeb byl chladný a tichý. Karolína tam stála celou dobu s kamenným výrazem a ani jednou se nepodívala na Lili. Po obřadu mi řekla jen: „Teď už jsi jen ty a tvoje dcera. Ale nezapomeň – Tomáš byl i můj bratr.“

První týdny po jeho smrti byly jako v mlze. Musela jsem zařídit spoustu věcí – úřady, notář, pohřební služba… Každý den jsem počítala peníze a modlila se, aby mi vyšla mateřská aspoň na základní potřeby. Lili byla často v nemocnici a já trávila noci v čekárně na JIPce.

A pak přišel dopis od Karolíny. Právník mi oznamoval, že požaduje polovinu dědictví – tedy polovinu našeho bytu a polovinu všech úspor. Prý má na to podle zákona právo jako nejbližší příbuzná zesnulého. Byla jsem v šoku.

„Mami, proč jsi smutná?“ zeptala se mě jednou Lili svým tichým hláskem.

Sedla jsem si k ní na postel a pohladila ji po vlasech. „Neboj se, zlatíčko. Všechno bude dobré.“ Ale sama jsem tomu nevěřila.

Začala jsem obvolávat právníky. Všichni mi říkali totéž: pokud Tomáš nesepsal závěť, Karolína má opravdu nárok na část dědictví. Bylo to jako zlý sen. Byt jsme kupovali společně s Tomášem před pěti lety – byl to náš domov, místo plné vzpomínek. A teď bych o něj mohla přijít.

Jednou večer jsem seděla u stolu s hrnkem studeného čaje a přemýšlela, co dál. Telefon zazvonil – byla to moje máma.

„Auroro, nesmíš to vzdát,“ řekla mi rozhodně. „Musíš bojovat za sebe i za Lili.“

Ale jak? Peníze docházely a já neměla sílu ani chuť jít do dalšího boje. Přesto jsem druhý den ráno vstala dřív než obvykle a začala hledat práci z domova – psaní článků pro weby, překlady, cokoli.

Karolína mezitím přitvrdila. Poslala mi další dopis od právníka a začala rozesílat pomluvy po celé rodině: prý jsem si Tomáše vzala jen kvůli penězům a teď chci všechno pro sebe.

Jednoho dne mě zastavila sousedka paní Dvořáková na chodbě: „Auroro, slyšela jsem od Karolíny… To přece není pravda, viď?“

Rozbrečela jsem se přímo před ní. „Já už nevím, co mám dělat…“

Paní Dvořáková mě objala: „Nebojte se, my vás tady máme rádi.“

To mi dodalo trochu síly. Začala jsem psát otevřený dopis rodině i známým – popsala jsem pravdu o Tomášově smrti i o tom, jak Karolína bojuje o peníze místo toho, aby nám pomohla.

Odezva byla překvapivá – několik lidí mi napsalo povzbudivé zprávy, nabídli pomoc s hlídáním Lili nebo s nákupy. Ale Karolína nepolevovala.

Jednoho dne přišla osobně – tentokrát už ne křičela.

„Auroro… promiň,“ řekla tiše ve dveřích. „Já… já jsem byla zoufalá. Po Tomášovi mi zbylo jen prázdno a vztek.“

Nevěděla jsem, co říct. Slzy mi tekly po tváři.

„Můžeme to nějak vyřešit? Nechci tě připravit o domov…“

Bylo to poprvé za dlouhou dobu, kdy mezi námi zavládl klid.

Nakonec jsme se dohodly – Karolína dostane část peněz z Tomášova životního pojištění a já si budu moci nechat byt pro sebe a Lili.

Dnes už je to rok od Tomášovy smrti. Lili je stále nemocná, ale bojujeme spolu dál. Pracuji z domova a snažím se být silná pro ni i pro sebe.

Někdy večer sedím u okna a přemýšlím: Proč musí být rodina někdy tím největším nepřítelem? A opravdu jsou peníze důležitější než vzpomínky a láska?

Co byste udělali vy na mém místě? Myslíte si, že bych měla Karolíně odpustit?