Dala jsem svůj domov přátelům — a dnes toho lituji víc než čehokoliv jiného

„Tohle nemyslíš vážně, Jano! Jak jste to tady mohli nechat takhle?“ křičela jsem, zatímco mi v ruce zůstával kus omítky. Byt, který jsem kdysi s láskou zařizovala, byl teď k nepoznání. Všude špína, rozbité dveře, fleky na stěnách. Vzduch byl těžký a páchl cigaretami. Jana stála v rohu, oči sklopené, Tomáš se ani neobtěžoval přijít.

Před rokem bych si nikdy nepomyslela, že budu stát v takové situaci. Byla jsem vždycky ta, která věří v lidi. Když mě Jana, moje nejlepší kamarádka od základky, poprosila o pomoc, neváhala jsem ani minutu. „Lucko, prosím tě, my už to s Tomášem v tom podnájmu nezvládáme. Majitel nám zvedl nájem a my teď nemáme kam jít. Nechceš nám na pár měsíců pronajmout svůj byt? Ty jsi stejně u rodičů v Brně…“

Byla jsem tehdy po rozchodu a do Prahy jsem se vracet nechtěla. Byt na Vinohradech byl mým útočištěm, ale říkala jsem si, že když může pomoct Janě a Tomášovi překlenout těžké období, proč ne? Sepsali jsme jednoduchou smlouvu, symbolický nájem, žádné kauce. Vždyť jsou to přátelé.

První měsíce bylo všechno v pořádku. Jana mi občas poslala fotku nových záclon nebo květin na balkoně. Psala mi: „Díky, Lucko! Zachránila jsi nám život.“ Já byla ráda, že můžu pomoct. Jenže pak se něco změnilo. Přestali odpovídat na zprávy, nájem chodil pozdě. Když jsem se ptala, jestli je všechno v pořádku, odpovědi byly čím dál stručnější.

Jednou mi volala sousedka paní Novotná: „Slečno Lucie, promiňte, že vás obtěžuji, ale z vašeho bytu je poslední dobou hluk až do noci. A ti vaši nájemníci… často se tam střídají nějací lidé.“ Zrudla jsem studem a hned volala Janě. „To je nějaké nedorozumění,“ smála se do telefonu. „Občas přijde někdo na návštěvu, ale nic hrozného.“

Jenže pak přišel dopis od SVJ: stížnosti na nepořádek na chodbě, rozbité schodiště. Začala jsem být nervózní. Když jsem chtěla přijet na kontrolu, Jana mě prosila: „Lucko, teď to fakt nejde. Máme tu trochu nepořádek… Přijeď až za týden.“

A pak přišel ten den. Dostala jsem výpověď z práce v Brně a rozhodla se vrátit do Prahy. Zavolala jsem Janě: „Potřebuju zpátky svůj byt.“ Byla ticho. „Lucko… my ještě nemáme kam jít.“

Nakonec jsme se domluvily na termínu předání klíčů. Když jsem vešla dovnitř, málem jsem omdlela. Všude špína, rozbité sklo v koupelně, fleky od vína na parketách. Kuchyňská linka byla ulepená a v lednici zkažené jídlo. „Tohle jste mi nemohli udělat…“ šeptala jsem.

Jana stála u okna a brečela: „Promiň… Tomáš poslední měsíce pil a já už to nezvládala sama uklízet…“

„A proč jsi mi nic neřekla? Proč jsi mě nechala věřit, že je všechno v pořádku?“

„Nechtěla jsem tě zklamat…“

V tu chvíli se ve mně všechno zlomilo. Nešlo jen o zničený byt – šlo o ztracenou důvěru. O pocit zrady od někoho, komu jsem věřila víc než vlastní rodině.

Opravy stály desítky tisíc korun. Musela jsem si vzít půjčku a každý den po práci drhla stěny a snažila se zbavit zápachu cigaret a alkoholu. Jana mi poslala pár tisíc korun jako omluvu a pak se odmlčela úplně.

Moje máma mi říkala: „Lucko, příště si dávej pozor, komu věříš.“ Ale já pořád doufala, že Jana aspoň přijde a pomůže mi s úklidem nebo opravami. Nepřišla.

Začala jsem pochybovat o všem – o sobě, o lidech kolem sebe. Proč je tak těžké najít někoho, kdo by ti opravdu kryl záda? Proč je důvěra tak křehká?

Jednou večer mi přišla zpráva od Tomáše: „Promiň za všechno. Nechtěl jsem ti ublížit.“ Smazala jsem ji bez odpovědi.

Dnes sedím ve svém opraveném bytě a dívám se na nové stěny. Ale něco ve mně zůstalo zlomené. Přátelství pro mě bývalo vším – teď už vím, že i ti nejbližší tě můžou zradit.

Možná jsem byla naivní. Možná jsem jen chtěla věřit tomu nejlepšímu v lidech. Ale stojí to za to? Opravdu máme pomáhat za každou cenu? Co byste udělali vy na mém místě?