„Co za neúcta! Balíme, jedeme domů.” – Návštěva, která roztrhla mou rodinu

„Co to má znamenat, Lenko? Takhle se u nás doma nechováme!“ ozvalo se hned, jakmile jsem položila talíř s koláčem na stůl. Tchyně stála ve dveřích kuchyně, ruce v bok, oči přimhouřené. Její hlas byl ostrý jako břitva a v tu chvíli jsem věděla, že tohle nebude obyčejná rodinná návštěva. Můj manžel Petr stál opodál, nervózně si mnul ruce a očima těkal mezi mnou a svou matkou. Všichni jsme cítili napětí, které by se dalo krájet.

„Maminko, prosím tě, nech toho,“ zkusil Petr opatrně, ale jeho hlas zněl slabě, skoro až provinile. Tchyně ho sjela pohledem, který by dokázal rozpustit i led na Vltavě. „Tohle je tvoje žena? Takhle jsi mě vychovala?“ obrátila se na mě, jako bych byla cizí vetřelec v jejím domě. Snažila jsem se zachovat klid, ale v hrudi mi bušilo srdce a v očích mě pálily slzy.

Všechno to začalo už ráno, když jsme s Petrem balili věci na návštěvu do jeho rodného domu v Pardubicích. Byla jsem nervózní, protože vztahy s jeho matkou byly vždycky napjaté. Nikdy jsem jí nebyla dost dobrá – ani jako snacha, ani jako matka jejího vnuka. Vždycky měla připomínky: že neumím pořádně vařit svíčkovou, že malý Matěj má moc dlouhé vlasy, že Petr vypadá unaveně, protože o něj prý nedbám. Ale tentokrát jsem si řekla, že se nenechám rozhodit. Upekla jsem její oblíbený koláč, oblékla Matěje do čisté košile a doufala, že tentokrát to bude jiné.

Jenže už ode dveří bylo jasné, že jsem se mýlila. Tchyně nás přivítala s ledovým úsměvem a hned začala komentovat, že jsme přijeli pozdě. „Vždyť už je skoro poledne, Lenko. To jste vstávali až teď?“ pronesla sarkasticky. Petr se snažil situaci odlehčit vtipem, ale nikdo se nezasmál. Matěj se schoval za mě a já cítila, jak se mi stahuje žaludek.

Když jsem v kuchyni položila koláč na stůl, tchyně ho zvedla, prohlédla si ho a s pohrdavým výrazem řekla: „To jsi pekla ty? Vypadá to, jako by to dělal někdo poprvé.“ V tu chvíli jsem měla chuť se sebrat a odejít. Ale kvůli Petrovi a Matějovi jsem zůstala. Snažila jsem se usmát, ale v očích jsem měla slzy. Petr mlčel. Neřekl ani slovo na mou obranu.

Oběd byl tichý, napjatý. Tchyně neustále komentovala, jak je polévka málo slaná, maso moc tuhé a Matěj by měl jíst víc zeleniny. Když jsem se snažila zapojit do hovoru, přerušila mě a začala vyprávět, jak ona zvládala domácnost, když byl Petr malý. „To byly jiné časy, Lenko. My jsme si vážili rodiny, ne jako dneska.“

Po obědě jsem šla s Matějem na zahradu. Seděli jsme na houpačce a já se snažila zadržet slzy. „Maminko, proč je babička na tebe zlá?“ zeptal se tiše Matěj. V tu chvíli mi srdce puklo. Co mu mám říct? Že jeho babička mě nikdy nepřijala? Že jeho táta se bojí postavit vlastní matce? Jen jsem ho objala a řekla, že někdy jsou lidé smutní a proto se chovají ošklivě.

Když jsme se vrátili do domu, slyšela jsem, jak se tchyně s Petrem hádají v obýváku. „Měl bys si najít ženu, která tě bude ctít, Petře! Tohle není rodina, to je ostuda!“ křičela. Petr něco zamumlal, ale bylo jasné, že se jí nedokáže postavit. Vešla jsem dovnitř a snažila se zachovat klid. „Paní Nováková, já se snažím, opravdu. Ale už nemůžu dál poslouchat, jak jsem špatná. Pokud mě nechcete ve svém domě, řekněte to rovnou.“

Tchyně se na mě podívala s ledovým klidem. „Co za neúcta! Balíme, jedeme domů,“ obrátila se na Petra. Ten stál mezi námi, bezradný, jako malý kluk. „Lenko, prosím…“ zašeptal, ale já už měla slzy na krajíčku. Vzala jsem Matěje za ruku a šla do auta. Petr šel za námi, ale celou cestu mlčel.

Doma jsme se pohádali. „Proč jsi mě nikdy nebránil? Proč vždycky stojíš na straně své matky?“ vyčetla jsem mu. Petr jen seděl, hlavu v dlaních. „Já nevím, jak to mám udělat. Je to moje máma…“

Od té doby je mezi námi ticho. Petr je uzavřený, já se cítím sama. Matěj se ptá, proč už nejezdíme k babičce. A já nevím, co mu mám říct. Bolí mě, že rodina, kterou jsem chtěla budovat, se rozpadá kvůli nevyřčeným slovům a starým křivdám. Bolí mě, že Petr nedokáže být oporou. Bolí mě, že jsem pro jeho matku pořád cizí.

Někdy v noci sedím v kuchyni a přemýšlím: Je rodina opravdu jen o krvi? Nebo je to o tom, kdo nás dokáže přijmout a stát při nás, když je nejhůř? Co byste udělali vy na mém místě? Má smysl bojovat za rodinu, která mě nikdy nepřijala?