Cena bytu: Příběh rodinných očekávání

„Tak co, Tomáši, už jsi se rozhodl?“ ozvalo se z kuchyně, kde máma nervózně míchala polévku. Její hlas byl napjatý, jako by každé slovo bylo ostré jako nůž. Seděl jsem u stolu, ruce sevřené v pěst pod deskou, a snažil se nedívat na švagrovou Lucii, která seděla naproti mně s výrazem, jako by jí někdo něco dlužil.

„Mami, já…“ začal jsem, ale Lucie mě přerušila: „Vždyť ty ten byt stejně nepotřebuješ! Máš práci v Praze, žiješ si tam svůj život. My s Petrem máme dvě děti a pořád jsme v podnájmu. Není fér, že ty máš všechno a my nic.“

Zhluboka jsem se nadechl. V hlavě mi hučelo. Ten byt na Vinohradech jsem si koupil po letech dřiny a odříkání. Všichni v rodině věděli, že jsem si na něj vydělal sám – žádné dědictví, žádné dary. Jenže teď, když se Petrovi a Lucii nedařilo, obrátili se na mě. A máma? Ta místo aby stála při mně, přidala se k nim.

„Tomáši, podívej se na to z jejich strany,“ začala máma smířlivěji. „Lucie je skoro jako tvoje sestra. Pomohla bys jí přece, kdyby byla v nouzi.“

„Ale já nejsem povinen jim dávat byt!“ vyhrkl jsem. „To je moje práce, moje peníze…“

„No jo,“ odsekla Lucie, „ty jsi vždycky byl ten lepší. Vždycky jsi měl víc než my ostatní.“

Vzpomněl jsem si na dětství v paneláku na Jižním Městě. Petr byl vždycky mámin mazánek, já ten tichý, co se učil a četl knížky. Když jsem dostal stipendium na vysokou do Prahy, máma byla pyšná – ale Petr žárlil. Teď se to všechno vracelo.

„Mami,“ řekl jsem tišeji, „proč mám pořád pocit, že když něco dokážu, je to špatně? Že musím všechno rozdat, abych byl dost dobrý?“

Máma se zamračila: „To není pravda. Jenom… rodina si má pomáhat.“

„A kdo pomůže mně?“ zeptal jsem se zoufale.

Nastalo ticho. Lucie si odfrkla a začala si hrát s mobilem. Petr seděl v koutě a mlčel – jako vždycky.

Odešel jsem do svého starého pokoje. Na poličce ležela maturitní fotografie – já v obleku, máma vedle mě s hrdým úsměvem. Kde se to pokazilo? Proč mám pocit, že čím víc dávám, tím víc ode mě chtějí?

Večer jsme seděli u stolu a jedli bramborový salát s řízkem – klasika každé rodinné oslavy. Ale tentokrát bylo ticho dusivé.

„Tomáši,“ začal Petr opatrně, „já vím, že je to těžké… Ale my fakt nemáme kam jít. Děti rostou a v tom našem 2+kk už není místo.“

Podíval jsem se na něj. Byl to můj bratr – a přesto jsme si byli cizí. Nikdy mi neřekl, že je na mě hrdý. Nikdy mě nepochválil.

„A co kdybyste si našli něco menšího mimo Prahu?“ navrhl jsem.

Lucie vyprskla smíchy: „To se ti to říká! Ty máš všechno! My máme jenom dluhy a starosti.“

Cítil jsem vztek i lítost zároveň. Proč mám být trestán za to, že jsem makal? Proč mám být tím špatným?

Když jsem večer odcházel domů do Prahy, máma mě objala: „Promysli si to, Tomášku. Rodina je nejdůležitější.“

Celou cestu vlakem jsem přemýšlel. Co když jim byt dám? Budou mě mít rádi? Nebo budou chtít víc? A co když ne? Zůstanu navždy ten sobec?

V práci jsem byl roztržitý. Kolega Honza si všiml mé nálady: „Co je s tebou? Vypadáš jak po pohřbu.“

Vyprávěl jsem mu všechno. Honza jen zakroutil hlavou: „Tohle znám. U nás doma to bylo podobný. Ale víš co? Musíš myslet i na sebe.“

Ale jak? Když mi každý říká, že rodina je všechno?

O víkendu mi přišla SMS od mámy: „Lucie brečí. Prosím tě, udělej to pro nás.“

Seděl jsem v kuchyni svého bytu a díval se z okna na pražské střechy. Tolik let jsem snil o tomhle výhledu – a teď mám pocit, že bych ho měl někomu dát jen proto, že je to rodina.

Zazvonil telefon.

„Tomáši?“ Mámin hlas byl unavený.

„Mami… já nevím, jestli to dokážu,“ řekl jsem zlomeně.

„Já vím,“ povzdechla si tiše. „Ale někdy musíš něco obětovat.“

Položil jsem telefon a rozplakal se.

Je opravdu správné obětovat vlastní štěstí pro štěstí druhých? Nebo mám právo říct ne – i když tím zklamu ty nejbližší?

Co byste udělali vy na mém místě? Je sobectví chránit to, co jste si sami vydřeli?