Bratrova svatba, moje noční můra: Když se rodina rozpadá kvůli penězům

„To snad nemyslíš vážně, mami! Vždyť jste mi slíbili, že mi na svatbu přispějete!“ křičí Petr a jeho hlas se rozléhá kuchyní jako siréna. Sedím u stolu, ruce sevřené v pěst pod deskou, a dívám se střídavě na něj a na mámu. Táta mlčí, upřeně hledí do talíře, jako by tam našel odpovědi na všechny naše problémy.

„Petře, situace se změnila. Nemůžeme ti dát tolik peněz, kolik chceš. Všechno je teď dražší, víš to sám,“ odpovídá máma unaveně a já v jejím hlase slyším zoufalství. Vím, že má pravdu – inflace, hypotéka, oprava střechy. Ale Petr to nechce slyšet. Jeho snoubenka Jana má jasnou představu o dokonalé svatbě a Petr je odhodlaný jí ji splnit. I kdyby to mělo stát naši rodinu všechno.

„To je nefér! Když se vdávala Lucka, dali jste jí víc!“ vyčítá Petr a já cítím, jak se mi stahuje hrdlo. Lucka je naše starší sestra. Její svatba před pěti lety byla menší, skromná, ale tehdy byla jiná doba. Teď je všechno dražší a naši rodiče jsou starší, unavenější.

„Petře, už toho nech,“ ozve se konečně táta. Jeho hlas je tichý, ale pevný. „Nemůžeme ti dát víc. Musíš to pochopit.“

Petr vstane tak prudce, až židle zaskřípe o podlahu. „Jasně! Tak já pro vás nikdy nic neznamenal!“ práskne dveřmi a v kuchyni zůstane ticho husté jako mlha.

Sedím tam a mám pocit, že se dusím. Všichni jsme zranění. Máma má slzy v očích, táta vypadá o deset let starší. A já? Já mám pocit, že se mi rozpadá svět.

Ten večer nemůžu usnout. Přemýšlím o tom, jak jsme byli kdysi šťastná rodina. Jak jsme jezdili na chalupu do Orlických hor, hráli karty a smáli se u ohně. Teď je každý večer bojištěm. Každé jídlo začíná hádkou a končí mlčením.

Další den přijdu domů a slyším z obýváku zvýšené hlasy. Petr se vrátil a s ním i Jana. „Tohle není fér! Vaše dcera dostala víc! Proč my máme mít menší svatbu?“ křičí Jana na mámu.

„Jano, prosím tě…“ snaží se máma vysvětlit situaci.

„Nechci slyšet žádné výmluvy! My si zasloužíme stejnou podporu!“

Stojím ve dveřích a cítím vztek i bezmoc zároveň. „Jano, není to tak jednoduché,“ vložím se do toho tiše.

Jana se na mě otočí s pohledem plným pohrdání. „Ty se do toho nepleť! Tobě nikdy nic nechybělo!“

Chci jí říct, že to není pravda. Že jsem vždycky byla ta prostřední – ta neviditelná mezi Luckou a Petrem. Ale slova mi uvíznou v krku.

Večer sedím s mámou v kuchyni. Máma pláče tiše do dlaní. „Nevím, co mám dělat, Ivanko,“ šeptá. „Chci jen, aby byli všichni šťastní.“

Objímám ji a cítím její třesoucí se ramena. „Mami, někdy prostě nemůžeme všechny zachránit,“ říkám tiše.

Další týdny jsou jako zlý sen. Petr s Janou přestávají chodit domů. Táta je uzavřený do sebe, máma chodí po bytě jako stín. Já se snažím udržet aspoň nějaký kontakt – volám Petrovi, píšu mu zprávy, ale odpovědi jsou krátké a chladné.

Jednou večer přijde Lucka s manželem Tomášem na návštěvu. Sedíme všichni u stolu a Lucka se zeptá: „A co svatba? Už jste něco vyřešili?“

Máma jen zavrtí hlavou a Tomáš si povzdechne: „Peníze vždycky všechno zkazí.“

Lucka se na mě podívá a šeptne: „Myslíš, že to někdy bude jako dřív?“

Nevím co odpovědět.

Jednoho dne mi Petr zavolá. Jeho hlas je unavený, zlomený. „Ivano… promiň mi to všechno. Já jen chtěl… aby byla Jana šťastná.“

„Já vím, Péťo,“ odpovídám tiše. „Ale stojí to za to? Stojí za to ztratit rodinu kvůli jedné oslavě?“

Petr mlčí dlouho. Pak jen řekne: „Nevím.“

Svatba nakonec proběhne – menší, než si Petr s Janou představovali. Rodiče přijdou, ale napětí visí ve vzduchu jako těžký závoj. Já stojím stranou a sleduji bratra i rodiče – každý z nás je jiný než předtím.

Když večer sedím sama na lavičce před sálem, ptám se sama sebe: Stojí opravdu peníze za tohle všechno? Kolik rodin už roztrhaly sny o dokonalé svatbě? A dá se vůbec ještě někdy vrátit zpátky domů?