Blízká setkání v čekárně: Návrat do minulosti, která nikdy neskončila

„Byla jsi někdy na táboře v Harrachově? Máš malou jizvu nad pravým obočím… pamatuju si ji.“

Ta slova mě zasáhla jako blesk. Seděla jsem v přeplněné čekárně u kardiologa v Liberci, nervózně mačkala lístek s pořadovým číslem a snažila se nevnímat pískání v uších. Vedle mě usedl muž, kterého jsem na první pohled nepoznala. Ale jeho hlas… něco ve mně se zachvělo.

„Promiňte?“ vypravila jsem ze sebe, protože mi připadalo nemožné, že by někdo poznal tu sotva viditelnou jizvu, kterou mi kdysi způsobil pád z prolézačky na letním táboře. Bylo mi tehdy deset.

Muž se pousmál. „Jmenuju se Radek. Byl jsem tam taky. Pamatuju si tě. Vždycky jsi běhala s copánky a smála ses nejvíc ze všech.“

Najednou jsem měla pocit, že se dusím. Vzduch v čekárně zhoustl a já cítila, jak se mi rozbušilo srdce. Ne kvůli lékaři, ale kvůli vzpomínkám, které jsem roky zamykala hluboko v sobě.

„To už je dávno,“ zašeptala jsem a odvrátila pohled. Ale Radek se nedal odbýt.

„Pamatuješ na ten večer u ohně? Když jsme si vyprávěli strašidelné historky a ty ses rozplakala? Nikdo nevěděl proč.“

Zavřela jsem oči. Ten večer… Nikdy jsem o něm nemluvila. Ani doma, ani později s kamarádkami. Byla to noc, kdy mi došlo, že moje rodina není taková, jakou ji vidí ostatní. Že máma lže tátovi a já jsem svědek něčeho, co by dítě vědět nemělo.

Radek se ke mně naklonil blíž. „Myslel jsem na tebe často. Po táboře jsme tě už nikdy neviděli. Proč jsi přestala jezdit?“

Chtěla jsem mu říct pravdu – že po tom létě se všechno změnilo. Že máma odjela za novou prací do Prahy a mě nechala s tátou na vesnici u Turnova. Že doma začaly hádky a ticho, které bylo horší než křik. Ale místo toho jsem jen pokrčila rameny.

„Život,“ odpověděla jsem tiše.

Radek chvíli mlčel a pak řekl: „Víš, já jsem tam tehdy taky něco zažil. Něco, co mě poznamenalo na celý život.“

Podívala jsem se na něj poprvé pořádně. Měl unavené oči a v koutcích úst vrásky od smíchu i smutku. Najednou jsme nebyli dva cizí lidé v čekárně, ale dvě děti, které si nesou svá tajemství.

„Moje máma byla nemocná,“ pokračoval Radek. „Celý tábor jsem měl strach, že až se vrátím domů, nebude tam. Nikomu jsem to neřekl. A když jsi tenkrát brečela u ohně, chtěl jsem tě obejmout, ale bál jsem se.“

Přikývla jsem. „Já měla strach z domova. Táta pil a máma… prostě odešla.“

V tu chvíli jsme oba cítili, že jsme si blíž než kdy dřív. V čekárně bylo ticho, jen někde vzadu pípala tiskárna s recepty.

„A co teď?“ zeptal se Radek opatrně.

„Teď?“ usmála jsem se smutně. „Teď čekám na výsledky vyšetření a snažím se nezbláznit z toho všeho.“

Radek položil ruku na moji dlaň. „Víš, že jizvy nejsou jen na těle? Ty tvoje jsou možná hlubší než ta nad obočím.“

Zasmála jsem se přes slzy. „To máš pravdu.“

V tu chvíli nás zavolali oba najednou – já k doktorce Novotné, on k doktoru Hrdličkovi. Než jsme vstali, Radek mi podal vizitku.

„Kdybys chtěla někdy mluvit… nebo jen mlčet spolu.“

Vzala jsem ji do ruky a dlouho ji držela i po vyšetření. Cestou domů v tramvaji jsem přemýšlela o tom, kolik lidí kolem nás nosí neviditelné jizvy a kolik z nich bychom poznali podle jediného detailu z minulosti.

Doma mě čekal syn Honzík s otázkou: „Mami, proč máš tak smutné oči?“

Objala jsem ho a poprvé po letech mu řekla: „Protože někdy i dospělí potřebují obejmout.“

Večer jsem seděla u okna a dívala se na světla města. V ruce vizitku od Radka a v hlavě otázku: Můžeme někdy opravdu uzdravit staré rány? Nebo je musíme přijmout jako součást sebe?