Bezesná noc a vůně guláše: Ohlédnutí za ztraceným životem

„Proč zase nemůžu spát?“ šeptám sama sobě, když už potřetí během noci kontroluju hodiny na mikrovlnce. Je tři ráno. V kuchyni je ticho, jen lednice občas zabzučí a já míchám guláš, který jsem začala vařit v zoufalé snaze zahnat myšlenky. Vůně cibule a papriky se mísí s tíhou v mém hrudníku.

„Mami, proč nespíš?“ ozve se tichý hlas z chodby. Malá Anička stojí ve dveřích, v pyžamu s medvídkem, oči má rozespalé. „Běž si lehnout, zlatíčko. Jen… nemůžu usnout,“ odpovídám a snažím se usmát. Ona mě chvíli pozoruje, pak beze slova zmizí zpátky do postele. Zůstávám sama se svými démony.

Před očima mi běží obrazy: Petr, jak mě poprvé pozval na kávu do kavárny U Tří lvů. Byl tak galantní, nosil mi květiny, smál se mým vtipům, i když nebyly vtipné. Všichni říkali, že mám štěstí. „Ten tvůj Petr je poklad,“ opakovala mamka na každé rodinné oslavě. Jenže poklad se časem změnil v záhadu, kterou jsem nedokázala rozluštit.

První roky byly krásné. Společné výlety na Šumavu, večery u televize s vínem a smíchem. Pak přišla Anička a všechno se změnilo. Petr začal chodit domů později, byl podrážděný, často mlčel. Když jsem se ptala, co se děje, mávl rukou: „Nech to být, mám toho v práci dost.“

Jednou jsem našla v jeho kapse účtenku z restaurace U Modrého lva – dvakrát večeře, lahev vína. „Byl jsem tam s kolegou,“ řekl bez mrknutí oka. Cítila jsem, že lže, ale nechtěla jsem si to přiznat. Věřila jsem mu. Nebo jsem spíš chtěla věřit.

Pak přišla ta noc. Bylo to před rokem, taky jsem nemohla spát. Slyšela jsem jeho tichý hovor na balkoně. „Neboj se, ona nic neví… Ano, taky tě miluju.“ Srdce mi bušilo až v krku. Když jsem ho konfrontovala, popřel všechno. „Jsi paranoidní! Už zase děláš scény!“ křičel na mě tak hlasitě, že Anička začala plakat.

Od té doby už nic nebylo jako dřív. Každý den byl boj – o důvěru, o klid v duši, o normální život pro naši dceru. Nakonec jsem to nevydržela a podala žádost o rozvod. Petr odešel bez slova vysvětlení. Jen mi nechal na stole klíče a krátký vzkaz: „Promiň.“

Všichni kolem mě měli jasno: „Lépe bez něj! Aspoň máš klid.“ Jenže já klid nemám. Každou noc přemýšlím, kde jsem udělala chybu. Byla jsem moc důvěřivá? Nebo moc náročná? Proč mě zradil člověk, kterému jsem věřila nejvíc na světě?

Guláš bublá a já si utírám slzy do utěrky s motivem levandule. Přemýšlím nad tím, jak moc je česká domácnost postavená na tom, že žena všechno vydrží – i zradu, i samotu, i nekonečné noci bez spánku. V práci se usmívám na kolegy, doma před Aničkou předstírám sílu. Ale uvnitř jsem rozbitá na tisíc kousků.

Telefon na stole zavibruje – zpráva od mamky: „Jak je? Potřebuješ něco?“ Neodpovídám. Vím, že by přišla hned, ale nechci ji zatěžovat svými starostmi. Ona sama si prošla podobným peklem s tátou.

Najednou slyším klíč ve dveřích. Srdce mi poskočí – Petr? Ale ne, to sousedka paní Novotná zapomněla zamknout chodbu a její pes zase utekl na schodiště. Všechno je jako dřív a přitom úplně jiné.

Ráno mě najde Anička spící u stolu s hlavou na rukou a studeným gulášem v hrnci. „Mami…?“ pohladí mě po vlasech. Otevřu oči a usměju se na ni – tentokrát upřímně.

Možná jednou přijde noc, kdy usnu bez výčitek a vzpomínek na zradu. Možná jednou odpustím jemu i sobě.

Ale řekněte mi – opravdu je lepší být sama než žít ve lži? Nebo jsme my ženy prostě naučené snášet víc bolesti než je zdrávo?