Babička mě donutí sdílet byt s bratrem. Nejprve jsem si myslel, že je to vtip.

„Já ti říkám, že dokud Petra nevezmeš k sobě, nebudu mít klid ani po smrti!“ Babička stála uprostřed mého obýváku a její hlas se rozléhal po celém bytě. Bylo už skoro jedenáct večer a já měl za sebou těžký den v práci. „Babi, vždyť víš, jaký Petr je. Nikdy nic nedodělal, všude byl jen na chvíli a vždycky všechno rozbil nebo ztratil. Proč zrovna já?“ snažil jsem se zachovat klid, ale v hrudi mi to vřelo.

Babička se na mě podívala tím svým pohledem, který nešlo odmítnout. „Protože jsi jeho bratr. A protože rodina je víc než tvoje pohodlí.“ Pak si vzala kabát a odešla, aniž by čekala na odpověď. Zůstal jsem stát v tichu a cítil, jak se mi hroutí svět.

Petr byl vždycky ten problémový. Já – Martin – jsem šel cestou, kterou mi rodiče i babička nalinkovali: vystudoval jsem gympl na Příkopech, pak ekonomku na VŠE, našel si práci v bance a po letech šetření jsem si koupil malý byt v Holešovicích. Petr? Vystřídal čtyři školy, nikdy nedodělal ani jednu. Pracoval chvíli v kavárně, pak jako kurýr, chvíli dokonce prodával lístky v kině. Vždycky se mu něco stalo – někdo ho podvedl, někdo mu ublížil, někdo ho vyhodil.

A teď měl bydlet u mě. V mém bytě. S mými věcmi.

Když se Petr nastěhoval, bylo to přesně takové, jak jsem čekal. První den rozbil hrnek od babičky – ten poslední z její svatební sady. Druhý den zapomněl zavřít okno a kočka mi utekla na chodbu. Třetí den přišel domů opilý a usnul v koupelně.

„Petře, tohle nejde! Já mám práci, musím ráno vstávat a ty… ty tady děláš bordel!“ vybuchl jsem jednoho večera.

Petr seděl na gauči a díval se do země. „Já vím… promiň. Jenže já fakt nevím, co mám dělat. Nikde mě nechtějí.“

„A čí je to vina? Měl jsi tolik šancí! Vždycky jsi všechno zahodil!“

Mlčel. A já taky. V tom tichu jsem poprvé ucítil něco jiného než vztek – možná lítost? Nebo strach?

Dny plynuly a napětí mezi námi rostlo. Petr byl většinou doma, hledal práci na internetu nebo jen tak koukal na seriály. Já chodil do práce a domů se vracel pozdě večer, abych s ním nemusel být moc dlouho.

Jednou večer jsem přišel domů dřív a slyšel jsem z kuchyně hlasy. Petr tam seděl s babičkou a tiše spolu mluvili.

„On mě nenávidí,“ říkal Petr tiše.

„To není pravda,“ odpověděla babička. „Jen tě nechápe. On nikdy nemusel bojovat tak jako ty.“

Stál jsem za dveřmi a poslouchal. Najednou jsem si uvědomil, že o Petrovi vlastně nic nevím. Proč nikdy nic nedodělal? Proč je pořád na útěku?

Další dny jsem se snažil být méně přísný. Začal jsem se ptát: „Jak bylo dneska?“ nebo „Našel jsi něco zajímavého?“ Petr byl nejdřív překvapený, ale pak začal mluvit víc.

Jednou večer jsme seděli u stolu a Petr najednou řekl: „Víš, proč jsem nikdy nic nedodělal? Protože jsem měl vždycky pocit, že nikam nepatřím. Že všude jen překážím.“

Zamrazilo mě. Nikdy mě nenapadlo, že by mohl cítit něco takového.

„A proč myslíš, že k nám nepatříš?“ zeptal jsem se opatrně.

Petr se podíval stranou. „Protože nejsem jako vy. Ty jsi vždycky všechno zvládl. Já ne.“

Mlčeli jsme dlouho. Pak jsem řekl: „Možná jsme ti to nikdy nedali dost najevo… že jsi náš.“

Od té doby se mezi námi něco změnilo. Petr začal víc pomáhat doma – vařil, uklízel, dokonce opravil kapající kohoutek v koupelně (i když napoprvé vytopil sousedy). Já jsem mu pomáhal s životopisem a hledáním práce.

Jednoho dne přišel domů s úsměvem: „Vzal mě do skladu v knihkupectví! Sice jen na poloviční úvazek, ale aspoň něco.“

Byl jsem na něj pyšný – poprvé za dlouhou dobu.

Ale pak přišla rána: babička skončila v nemocnici po mrtvici. Seděli jsme spolu u její postele a drželi ji za ruku.

„Jsem ráda… že jste spolu…“ zašeptala.

Když babička zemřela, zůstali jsme s Petrem sami. Bylo to těžké období – pohřeb, dědické řízení, spory s tetou Květou o babiččinou chatu v Orlických horách.

Jednou večer jsme seděli na balkoně a dívali se na noční Prahu.

„Víš,“ řekl Petr tiše, „možná bych už měl hledat něco vlastního.“

Podíval jsem se na něj a poprvé jsem si uvědomil, že mi bude chybět.

„Možná… Ale ještě chvíli zůstaň,“ řekl jsem.

Dnes už Petr bydlí ve svém malém podnájmu na Žižkově a já mám svůj klidný byt zpátky. Ale často si voláme nebo zajdeme na pivo do Lokálu.

Někdy přemýšlím: Co by se stalo, kdybych babičku neposlechl? Byli bychom s Petrem navždy cizí? A kolik takových příběhů se odehrává za zavřenými dveřmi pražských bytů?

Co byste udělali vy? Otevřeli byste dveře svému sourozenci – i kdyby vás to stálo vlastní pohodlí?