Až ji opustí, nedostane od nás už ani korunu: Můj boj o záchranu dcery

„Jestli ho opustíš, Lucie, už od nás neuvidíš ani korunu!“ křičel Petr přes stůl, až talíře nadskočily. Seděla jsem mezi nimi, mezi svou dcerou a svým mužem, a cítila, jak se mi srdce svírá. Lucie měla oči plné slz, ale v koutcích rtů se jí chvěl vzdor. „Mami, já už to nevydržím. On mě dusí, nic mi nedovolí. Všechno musím hlásit, peníze mi bere z peněženky…“ šeptala a já cítila, jak se ve mně vaří krev.

Petr byl vždycky zásadový. „Rodina je základ,“ říkával, „a špinavé prádlo se pere doma.“ Jenže co když už není co prát? Co když je všechno jen špína a bolest? Lucie se vdala mladá, do Tomáše byla zamilovaná až po uši. Ale teď? Teď se vrací domů s kruhy pod očima, hubená, nervózní. Tomáš je nezaměstnaný už druhý rok, sedí doma, hraje hry a Lucie tahá dvě práce, aby zaplatili nájem.

„Petře, přece ji nenecháme padnout,“ zkusila jsem to opatrně. „Je to naše dítě.“

„A právě proto! Musí si to vyřešit sama. Když jí budeme pořád pomáhat, nikdy se nepostaví na vlastní nohy!“

V tu chvíli jsem měla chuť křičet. Jak může být tak slepý? Nevidí, že Lucie už dávno padla? Že potřebuje naši pomoc víc než kdy dřív?

Lucie seděla tiše, ruce v klíně. „Mami… já už nevím, co mám dělat. Bojím se ho opustit. On mi vyhrožuje, že když odejdu, nikdy neuvidím malého.“

To byla poslední kapka. Vnuk Matýsek byl moje slunce. Nedokázala jsem si představit, že bych ho neviděla vyrůstat. Ale co když je opravdu v nebezpečí?

Začala jsem jednat za zády Petra. Volala jsem Lucii každý den, nabízela jí peníze bokem, hledala právníka. Petr to zjistil a bylo zle.

„Zrazuješ mě! Podkopáváš mi autoritu před vlastní dcerou!“ řval na mě jednou večer v kuchyni.

„A co mám dělat? Dívat se, jak naše dítě trpí? To nikdy!“

Následující týdny byly peklo. Doma bylo ticho jako v hrobě. Petr se mnou nemluvil, Lucie byla čím dál zoufalejší. Jednou večer mi zavolala: „Mami, on mě dneska uhodil.“

V tu chvíli jsem věděla, že už nemůžu čekat. Přijela jsem pro ni v noci a odvezla ji i s Matýskem k nám domů. Petr stál ve dveřích ložnice a jen zavrtěl hlavou.

„Jestli ji tady necháš, končíme,“ řekl tiše.

„Tak končíme,“ odpověděla jsem a poprvé za dvacet let manželství jsem necítila strach.

Následovaly týdny plné slz a hádek. Petr odešel na chalupu a já zůstala s Lucií a Matýskem sama. Pomáhala jsem jí najít práci na poloviční úvazek, zařizovala školku pro malého a hledala psychologa.

Jednou večer jsme seděly s Lucií u čaje. „Mami, myslíš, že to zvládnu?“ ptala se tiše.

„Zvládneš všechno, když budeš vědět, že nejsi sama,“ odpověděla jsem a objala ji.

Petr se po čase vrátil domů. Mlčky prošel kolem nás do ložnice. Večer přišel za mnou do kuchyně.

„Víš… možná jsem byl moc tvrdý,“ řekl tiše.

„Možná?“ zeptala jsem se ho ironicky.

Sedl si ke stolu a dlouho mlčel. „Neumím to jinak. Mám strach o všechny… i o tebe.“

Bylo to poprvé po dlouhé době, co jsme spolu mluvili bez křiku. Věděla jsem, že cesta zpátky bude dlouhá.

Lucie mezitím začala chodit na terapii a pomalu se stavěla na vlastní nohy. Tomáš jí vyhrožoval soudem o Matýska, ale nakonec se ukázalo, že nemá sílu bojovat.

Jednoho dne přišla Lucie domů s úsměvem: „Mami, dostala jsem smlouvu na dobu neurčitou!“

Objaly jsme se a já měla slzy v očích. Věděla jsem, že jsme to zvládly – i když nás to stálo skoro všechno.

Dnes sedím večer u okna a přemýšlím: Udělala jsem správně? Stálo to za tu bolest a rozpad rodiny? Nebo je někdy správné obětovat všechno pro štěstí vlastního dítěte?

Co byste udělali vy na mém místě?