Mezi vinou a touhou: Můj život ve stínu rodiny

„Proč zrovna já? Proč se všechno musí točit kolem Petra?“ slyším svůj vlastní hlas, rozechvělý a plný zlosti, zatímco stojím v kuchyni našeho panelákového bytu na Jižním Městě. Maminka se na mě dívá s unaveným výrazem, v ruce drží utěrku a tiše odpovídá: „Terezko, víš, že to není jednoduché. Táta má strach. Petr je teď sám na kluky, když mu odešla Jana. Musíme držet pohromadě.“

Zatínám zuby. Už zase. Všechno se točí kolem bratra. Od dětství jsem byla ta druhá – Petr byl ten úspěšný, ten, kdo přinesl domů maturitní vysvědčení s vyznamenáním, ten, kdo si našel práci v bance. Já? Já jsem byla ta, co si dovolila studovat pedagogiku a pak skončila jako učitelka v mateřské školce. Nikdy jsem nebyla dost dobrá.

Ale tohle… tohle je jiný level. Táta mi před rokem řekl naprosto vážně: „Terezo, dokud jsou kluci malí a Petr je na ně sám, nemůžeš mít vlastní děti. Rodina by to neunesla. Musíš počkat.“ Jako by moje touha po dítěti byla nějaký rozmar, který může počkat, až se rodina rozhodne, že už je čas.

Sedím na posteli ve svém pokoji a dívám se na fotku s Davidem. Jsme spolu už pět let. On by dítě chtěl. Já taky. Ale pokaždé, když o tom začneme mluvit, slyším v hlavě otcův hlas. „Musíš počkat.“

Jednou večer přijdu domů později. V předsíni slyším hádku.

„Tati, to není fér! Tereza má právo na svůj život!“ křičí David.

„Ty tomu nerozumíš! Rodina je na prvním místě! Kdybys měl vlastní krev, věděl bys to!“ odpovídá táta tvrdě.

Stojím za dveřmi a mám pocit, že se dusím. Je mi třicet tři let a pořád žiju podle pravidel někoho jiného.

Další den mě ve školce objímá malá Anička kolem pasu a šeptá: „Paní učitelko, až budu velká, chci být jako vy.“ Usměju se na ni, ale uvnitř mě bodne bolest. Proč já nemůžu mít vlastní dítě?

Večer sedíme s Davidem u stolu. Mlčíme. Nakonec to nevydržím: „Davide, co když nikdy nebudu moct mít dítě? Co když nikdy nebude správný čas?“

Podívá se na mě smutně: „Terezo, já tě miluju. Ale nemůžeme čekat věčně.“

Začínám být zoufalá. Petr mi jednoho dne volá: „Teri, kluci jsou nemocní. Můžeš je vzít ze školky?“ Samozřejmě že můžu. Jsem přece ta hodná teta Tereza, která vždycky všechno zařídí.

Cestou domů s kluky v tramvaji sleduju matky s kočárky a cítím slzy v očích. Proč já musím pořád čekat?

Jednoho večera přijde táta domů opilý. Sedne si ke mně do kuchyně a začne vyprávět o svém dětství v Brně, o tom, jak jeho matka držela rodinu pohromadě za každou cenu. „Musíš být silná jako ona,“ říká mi.

„A co když už nemůžu?“ vyhrkne ze mě.

Táta se na mě podívá překvapeně: „Co tím myslíš?“

„Chci žít svůj život! Chci mít dítě! Nejsem jenom teta nebo dcera!“

Táta mlčí. Poprvé vidím v jeho očích nejistotu.

Další týdny jsou plné napětí. David je čím dál víc uzavřený. Petr začíná randit s nějakou Lenkou z práce a najednou má víc času pro sebe. Ale já? Pořád čekám na svolení.

Jednoho dne mi David řekne: „Terezo, buď půjdeme za svým štěstím spolu, nebo půjdu sám.“

Sedím v parku na lavičce a přemýšlím o svém životě. O tom, kolik let jsem obětovala rodině. O tom, jak jsem vždycky byla ta druhá.

Rozhodnu se. Večer si sednu s tátou ke stolu.

„Tati, mám tě ráda. Ale už nemůžu žít podle tvých pravidel. Chci mít dítě s Davidem a chci žít svůj život.“

Táta mlčí dlouho. Pak jen tiše řekne: „Tak běž.“

Nevím, jestli je to požehnání nebo vyhnání.

O měsíc později stojím s Davidem před novým bytem v Modřanech. Drží mě za ruku a já poprvé cítím svobodu i strach zároveň.

Někdy v noci přemýšlím: Udělala jsem správně? Nezradila jsem rodinu? Nebo jsem konečně začala žít svůj život?

A co vy? Kolik z vás žije podle očekávání druhých místo podle svého srdce?