Nikdy jsem nepoznala lásku: Příběh o rodinných vinách a nenaplněné touze

„Tak pojď už, Hano, zase jsi poslední!“ matčin křik se rozléhal kuchyní, kde už sestra Pavla s naším otcem tiše seděli u nedělní snídaně. Moje srdce zabolelo, jako pokaždé, když jsem byla ta neschopná, pozdní, zbytečná. Stála jsem ještě ve dveřích a dívala se, jak si Pavla pečlivě maže chleba máslem a dává si na něj marmeládu, jak to má ráda. Matka na ni s láskou pohlédla – na mě se nikdy takhle neusmála. V tom pohledu bylo vše: pýcha, radost, spokojenost. U mě vždy jen nespokojenost a povzdech.

Začalo to už v dětství. Pavla byla sluníčko, které svítilo na celou naši panelákovou domácnost na Proseku. Dobře se učila, byla veselá, oblíbená u sousedů, sportovala. Mě však nikdy škola moc nebavila, tělocvik byl mučení, a kamarádek jsem měla pár a byly dost nenápadné, trochu zvláštní. Pamatuji si, jak mě jednou matka v zimě vlekla za ruku na procházku, když jsem chtěla zůstat u knížky. „Aspoň budeš mít trochu pohybu, Hano, nebo jednou nebudeš pro nikoho dobrá!“ odvětila mi, když jsem se vzpouzela. Tehdy jsem poprvé zaslechla ten věčný refrén – že nikdy nebudu dost dobrá. Pokaždé, když mi nešla matika, když jsem místo pomoci v kuchyni seděla na balkoně a četla, když jsem chtěla mít na stěně plakáty Lucie Bílé místo rodinných fotografií. Nikdy jsem nebyla ta pravá dcera, kterou si rodiče vysnili.

Otec byl tichý, uzavřený muž, původem z Krkonoš, do Prahy přijel za prací a přes všechny rodinné rozbroje doufal, že domov je místo míru. Jenže u nás to nikdy neplatilo. Každý večer, po návratu z práce v dílně na Palmovce, usedal ke stolu, kde už Pavla vyprávěla o svých úspěších na atletice. Já seděla tiše v rohu, dudlala lžící v polévce, přála si zmizet. Jeho slova ke mně zněla vždycky jakási rezervovaná, bez opravdového zájmu. „Tak co, jak bylo ve škole?“ ptal se povinně. „Dobré,“ odpověděla jsem stejně povinně. A rozhovor utichl.

Snad kdesi v koutě svého dětského srdce jsem doufala, že přijde chvíle, kdy mi matka pohladí vlasy, obejme mě, řekne, že je na mě pyšná. Ale místo toho jsem slýchala, že bych si měla vzít příklad ze sestry, že jsem moc citlivá, líná, snílek, a že to v životě nikam nedotáhnu. Jednou matka Pavlu objímala v předsíni, když odcházela na pyžamovou party k Tereze. Prošla jsem kolem nich, a když mě matka zahlédla, ustoupila se slovy: „Ty zůstaneš doma, aspoň je tady klid.“ Ta věta mě pronásledovala ještě léta.

Dospívání bylo ještě horší. Pavla začala randit, vytáhla mě na diskotéku, kde jsem se ale jen styděla v koutě. Doma o tom vyprávěla barvitě, zatímco matka lila další čaj a otec se smál. Když jsem se pokusila svěřit se svými úzkostmi, smáli se: „Nechoď pořád s hlavou v oblacích, Hana. Život je tvrdý, nebudeš pořád zachumlána v dece.“ V očích matky jsem byla neschopná, často i zbytečná. Každé jedničky ve škole byly věc samozřejmá – a když se objevila trojka, nastalo dusno v kuchyni. „Přehání, Hana podváděla. Pavla by to zvládla líp.“

Mnoho let jsem na to nemyslela, bránila se vnímat nespravedlnost. Pak přišla první velká chyba – přijímačky na vysokou. Pavla prošla na práva, já zůstala na obchodce. Matka to komentovala „No co, aspoň jedné se to povedlo.“ Snažila jsem se nemyslet na to, že já jsem ta druhá, ta slabší, nevydařená. Zoufale jsem hledala lásku jinde – v kamarádstvích, v několika nedopečených vztazích s kluky jako Honza nebo Mirek, kteří mě přehlíželi podobně jako vlastní rodiče.

Když mi bylo pětadvacet a Pavla se vdávala v nažehlených šatech za právníka Marka, znovu jsem zažívala výčitky. Svatební stůl, u kterého seděla pyšná rodina, se nesl v duchu oslav jejího štěstí. Mě matka odsunula až na kraj stolu s tetičkou Světlanou, nespokojeně kroutila hlavou. A právě tehdy jsem v koupelně usedla na víko pračky, hlavou se mi honily myšlenky: „Proč jsem tu? Proč mě nikdo neumí přijmout takovou, jaká jsem?“ Slzy mi tekly po tvářích mezi dlaněmi.

Po svatbě nasledovalo několik let napěchovaných osamělostí. Pracovala jsem v knihkupectví v centru Prahy, chodila ze směn domů, kde mě čekal jen prázdný byt a myšlenky na rodinu. Neměla jsem nikoho, komu bych mohla zavolat – Pavla byla ponořená do života s Markem a dětmi, matka s otcem jen občas napsali sms: „Všechno v pořádku? Pavla měla oslavu, bylo to skvělé.“ Nikdo se nikdy nezeptal na mé pocity, na mé bolesti. Jen ticho.

Později, když otce přijala nemoc a matka v sobě objevil nový díl výčitek, konečně přišel den, kdy jsem našla odvahu, kterou jsem jako dítě neměla. Stavěla jsem se před ni, v malé kuchyni, kde čas zpomalil. „Mami, proč jsi mě nikdy neměla ráda? Proč jsi dokázala milovat jen Pavlu?“ řekla jsem nahlas to, co mě tížilo dvě dekády. Matka ztuhla, pohlédla z okna na ten šedý pražský večer a tiše odpověděla: „Ty jsi nikdy nebyla Pavla. Ani jsi nechtěla být. Ty jsi jiná, Hano.“

To mě zasáhlo jako facka. Bylo v tom kus pravdy a ještě větší kus bolesti. Odpověděla jsem, po letech mlčení: „A copak to znamená, že si nezasloužím lásku?“ Slza jí ukápla, ale už se ke mně nepřiblížila. Zůstaly jsme dvě cizí ženy, svázané stejnou krví, v malém starém bytě.

Dnes, když se dívám z okna svého bytu na večerní světla Holešovic, přemýšlím, jestli se člověk může naučit milovat, když mu domov nikdy nenabídl pocit, že je dost dobrý. Dala mi rodina vinu, nebo mě naučila, co už nikdy nechci opakovat? Je možné naučit se milovat, když jsi nikdy nebyl milovaný?