Příšery v zrcadle: Stín mojí matky

„Nech toho! Prostě mi to řekni, mami!“ řvala jsem úplně stejně, jak řvala ona na mě před lety, když nezvládala život, mě, ani sebe. Věděla jsem, že je pozdě – zvuky se rozbíhaly mezi zdmi paneláku, kde sousedi nad ránem vstávají do směny a dobře znají náš hlasitější domov. Stála jsem u zrcadla v koupelně, kde jsem jako malá ve strachu před ranou od matky skrývala svoje slzy a doufala, že za silnými dveřmi budu moct konečně dýchat. Teď jsme tu stály proti sobě, jako dva protivníci, s napjatými svaly, oči nalité slzami i nenávistí.

„Nevíš vůbec nic, Kačko. Pleteš se do věcí, do kterých ti nic není,“ syčela máma přes zuby a o kus couvla. Její pohled v zrcadle – ty unavené oči, natrvalo hrubý hlas, podivný stín v obličeji – všechno mi připomnělo, kolikrát jsem v tom zrcadle už nestála já sama, ale spíš ona. Nemohla jsem tomu utéct. Ale tentokrát jsem si řekla, že jí nedám pokoj, dokud to nevypoví.

„Neměla jsi právo mě takhle vychovávat! Co sis myslela, že se stane, když jsi tohle celé roky dělala? Mami, dívej se na mě, já… já už nechci mlčet!“ Třásl se mi hlas, ale zlost byla mocnější. Konfrontace, které jsem se roky tolik bála, byla najednou tady. A já v ní začala slyšet holčičí hlas – hlas třináctileté Katky, která se bála i vlastního stínu.

Matka sklopila oči k podlaze. Znovu jsem ji viděla, jak sahá po flašce rumu z kredence.“Tohle není tvoje vina, maminko,“ zkoušela jsem někdy šeptat jako malá, ale ona to nikdy nevyslechla. Jen popadla kabelku, přeletěla kolem mě, zabouchla dveře a nechala mě s mladším bráchou samotné, a já jsem si přála, aby už nevrátila nebo se alespoň změnila.

Teď, po letech, když jsem si přísahala, že nikdy nebudu jako ona, jsem se v tom zrcadle sama sobě hnusila. „Jsem vůbec lepší? Nehrožuju teď vlastně stejným způsobem jako ona?“ roztočila se mi v hlavě otázka, která pálila do hloubi duše. Všude kolem byla cítit levná aviváž, kterou máma používá, a strach, který nešel ničím zakrýt.

„Proč mi nikdy neřekneš, koho jsi to tenkrát v noci volala? Proč pořád lžeš o tátovi? Proč jsem tě pokaždé musela najít na zemi ve vaně a být za dospělou ve svých deseti?“ Po každé mojí otázce byla chvíli ticho, a pak přišel další výbuch.

„Protože není vše jen černé nebo bílé, Kateřino! Byla jsem zničená, sama, nikdo tu tehdy pro mě nebyl! Bylas malá, co ty víš o bolesti?