Pravidla paní Honsové: Život pod hodinami v brněnském bytě

„Aleno, už znovu nejsi hotová s prádlem? Je půl čtvrté, v tuhle dobu už by mělo být pověšené.“ Tchynin hlas zněl z chodby jako siréna, která mi připomněla, že v jejím bytě je vše rozkouskováno na přesné minuty – jako kdyby čas patřil jen jí. Stála jsem v koupelně se zbytkem mokrých ručníků a zhluboka se nadechla. Napočítala jsem do tří, abych mohla aspoň předstírat klid, když odpovím: „Ano, už to pověsím, hned.“ Stejně mi to bylo k ničemu, ona už se hrnula dovnitř, aby si vše zkontrolovala sama.

Když jsem se před dvěma lety stěhovala k Martinovi, svému muži, věděla jsem, že to nebude jednoduché. Jeho maminka žila sama v třiapůlpokojovém panelákovém bytě na Jihlavské ulici a Martin byl její jedináček. Tvrdil, že mu nepřekáží, že žije doma, že „je to přece normální“, ale hned první večer jsem poznala, že tu všechno řídí ona.

Paní Honsová (ona trvala na oslovení paní) měla jasná pravidla: snídaně v sedm nula nula, oběd přesně ve dvanáct, večeře v sedmnáct nula nula. Když jsme v neděli naťukli, jestli bychom nemohli udělat kávu o hodinu později, jen se úsečně podívala na hodiny, které se houpaly nad stolem jako tajný policejní radar. „To by vám nevyhovovalo? Tak možná bude lepší, když si najdeme jiný systém…“ a bylo jasné, že žádný jiný systém nikdy nebude.

Martin všechno snášel tiše. Když jsem se pokusila bránit a říct mu, že ty její poznámky „ty ovoce jíst neumíš, Aleno? Takovéhle nezralé nikdo nekoupí…“ nebo „neumíš to prádlo asi pověsit podle řádu, že?“ mě dohánějí k šílenství, jen mě objal a šeptal: „Je to dočasné. Prosím, kvůli mně.“ Ale dočasné období se natáhlo na nekonečné měsíce.

Jednoho čtvrtečního odpoledne, když jsem skládala ponožky přesně podle směru, jak poručila, paní Honsová mě zastihla v myšlenkách. „Aleno, víš, co mi vadí? Že nemáš systém. U nás v domě bylo vždy všechno podle pravidel. Když jsi jako ty, život je chaos.“ Mezi zuby mi zaskřípal hlas, něco ve mně zlomila. „A nemohl by být někdy chaos i trochu osvobozující?“

Od té chvíle jsem začala malé rebélie. Pověsila jsem jednou tričko na ramínko místo složení do police. Dala jsem si ráno na balkon kávu v pyžamu – jenže ona to samozřejmě věděla. „Takovou ostudu nedělej! Sousedi tě uvidí, copak nejsi slušně vychovaná? U nás ve Znojmě by si to žádná nevěsta nedovolila!“ Její slova mě zamrzela, ale v srdci vyklíčilo něco jako odhodlání.

Táta mi kdysi říkal: „Dobré kouty jsou hladké, špatné kouty tě naučí stát zpříma.“ A já najednou zjistila, že musím stát zpříma, jinak se v tomhle bytě rozplynu.

Jedno ráno při snídani bylo ticho jako v hrobě. Slyšela jsem jen cvakání hodin a šum Martinovy lžičky. Paní Honsová zírala z okna. Pak tiše řekla: „Aleno, co tě vlastně dělá šťastnou? Přemýšlela jsi o tom?“ Zastihla mě v nejméně vhodné chvíli. Polkla jsem sousto rohlíku a zamžourala na ni: „Upřímně? Když mohu dělat něco spontánního. Skočit si na procházku, dát si kousek tvarohovníku v kavárně bez toho, abych měla pocit, že mě za to bude někdo soudit.“

Zasmála se. „My jsme doma chodili vždy podle řádu a vyšlo nám to. Jenže tobě to asi nestačí.“

Ten den mi Martin poslal zprávu z práce: „Drž se, lásko. Najdeme si svůj byt, dávám ti slovo.“ Byla jsem dojatá, a taky unavená.

Přišla ale další rána: našla jsem Martínkovu schránku plnou složenek a účtů. „Neposíláš peníze na chod domácnosti,“ utrousila mi paní Honsová ten večer. Sklopila jsem oči. „Dávám si bokem, abych měla na vlastní bydlení… ale můžete mi říct, co to znamená, když jsem tady a nemám tady domov?““ V té otázce zněla moje celá úzkost. „Domov je, kde se neptáš, koho rušíš, když chceš být šťastná.“

Jeden všední čtvrtek v listopadu jsem v kuchyni omylem rozbila její oblíbený hrnek s modrým kvítkem. Na stůl dopadla střepina, přesně v pozadí tikaly její hodiny. Přiběhla jako blesk. „To byl dárek od Mileny! Jak můžeš být tak nešikovná, Aleno?“ Třásly se mi ruce a chtěla jsem něco vysypat, jenže místo slov přišly slzy. „Já nejsem nešikovná. Jen… jen už jsem unavená, paní Honsová. Nemám sílu pořád žít podle vašich hodin!“

Ten večer Martin přišel domů dřív. Viděl mě plakat u linky. Mlčky mě pohladil po vlasech a poprvé se postavil mámě: „Mami, nech Alču být. My dva chceme žít po svém. Alena je moje žena, ne tvoje hospodyně.“

Následující ticho bylo hluboké jako propast. Paní Honsová odešla do pokoje a hodiny náhle vyrazily do tmy tíživěji než kdy dřív. Ještě té noci jsem Martinovi řekla: „Potřebuju z toho ven. I kdyby to znamenalo pronajmout si pokoj někde v Líšni.“

Za dva týdny jsme našli malý byt v půlce Brna. Ne voněl tolika domácností a pravidel. Poprvé jsem si mohla na poličku dát svůj hrneček, dát prádlo na šňůru, kdy jsem chtěla, usadit se na balkon s kávou v noční košili. Byt byl jen náš.

Občas ještě slyším tikání těch hodin, hlavně v noci, kdy mě trápí výčitky: „Udělala jsem dost? Měla jsem víc pochopení?“ Ale pak se podívám na Martina a vidím v jeho očích svobodu.

Někdy si ale pořád kladu otázku: Kde je vlastně hranice – kam až má žena respektovat druhé, aniž by ztratila sama sebe? Dokáže někdy v české rodině snacha a tchyně opravdu být na stejné straně?