Každou neděli kradl květiny z hřbitova. A já, hrobník po devatenácti letech služby, jsem si myslel, že už mě nic nepřekvapí…

„Hej! Stůj!“ vyletělo ze mě dřív, než jsem si to stačil rozmyslet. V neděli ráno bývá na hřbitově ticho tak husté, že slyšíte vlastní dech. A do toho šustění igelitu, rychlé kroky po štěrku a černá kapuce stažená hluboko do čela.

Kluk se ani neotočil. Jen přitáhl batoh na záda a rozběhl se mezi hroby tak jistě, jako by tudy chodil celý život.

„To si děláš srandu!“ zahulákal jsem a vyrazil za ním. Kolena mi křupla, v hrudi pálilo. Devatenáct let dělám správce a hrobníka na hřbitově u Lomu – a zažil jsem ledacos: rodiny, co se tu pohádaly kvůli dědictví přímo nad čerstvou hlínou, opilé návštěvy, co převrátily vázy, i lidi, co se sem chodili jen vybrečet. Ale zloděje květin? To mě vytáčelo nejvíc.

Zatáhl do uličky u starých hrobů, a když skočil přes nízkou obrubu, z batohu mu vypadly tři rudé růže. Zastavil jsem, sebral je ze země a opatrně je vrátil na náhrobek.

„Květiny jsou pro mrtvý,“ zamumlal jsem si pro sebe a ruce se mi třásly vztekem.

Jenže další neděli byl zpátky. Jiný sektor. Sedmikrásky tentokrát. Poznal jsem ho hned – stejná kapuce, stejný nervózní pohyb ramen, jako by čekal ránu každou vteřinu.

„Ty si ze mě děláš dobrý den?“ procedil jsem mezi zuby.

Vytáhl jsem telefon a zavolal policii. Přijel strážník Novák. Mladej kluk, co se tvářil, že má všechno pod kontrolou, ale na botách ještě prach z akademie.

„Budeme to tady víc projíždět,“ slíbil a zapsal si popis. „Sedmnáct? Kapuce? Batoh? Jasně.“

Jenže ten kluk nebyl hloupej. Začal chodit jindy. Občas ráno, občas až po poledni. Vždycky tak, aby mi zmizel z dohledu. Dva měsíce mi trhal nervy. A já v sobě pěstoval hněv, co se mi usazoval pod žebrama jako kámen.

Ty květiny lidem stojí peníze. Někdo si je koupí z posledních, jen aby měl mámě nebo manželovi co dát na hrob. A pak přijde nějakej spratek a vezme je. Co je to za výchovu? Kde má rodiče?

Jednu neděli jsem ale udělal něco jinýho. Neřval jsem. Neběžel jsem za ním jak starej blázen. Jen jsem šel tiše, s odstupem, kolem stěn živých plotů a studených náhrobků.

Viděl jsem, jak bere žluté chryzantémy z hrobu paní Věry Kolářové. Znal jsem tu rodinu – syn jezdil jednou za měsíc z Ostravy a pokaždý přinesl stejný květiny, protože „máma žlutou milovala“. Kluk je zastrčil do batohu, ohlédl se a vyrazil pryč.

Následoval jsem ho až za bránu. Přes silnici, kolem pekárny, kde už voněly rohlíky, a dál mezi paneláky. Šest bloků. A pak nemocnice.

Zastavil se u vchodu, stáhl kapuci, jako by se tam neměl za co schovávat, a vešel dovnitř.

Zůstal jsem stát na chodníku. Vztek mi ztuhl na jazyku. „Nemocnice…“ vydechl jsem. Po půl hodině vyšel ven. Batoh měl prázdnější. A v ruce nic.

Vlezl jsem dovnitř taky. Připadal jsem si tam jak cizí kus nábytku – v pracovních kalhotách, se špinavýma rukama, co i po mytí voní hlínou.

U recepce seděla dobrovolnice, paní tak kolem šedesáti, s teplým úsměvem a pleteným svetrem.

„Promiňte,“ začal jsem, „neprošel tudy kluk… tak sedmnáct, v kapuci, s batohem?“

Rozzářila se. „Jé, myslíte Davida? Ano, Davídek sem chodí. Nosí květiny dětem na onkologii. Každou neděli.“

„Květiny?“ zopakoval jsem a měl pocit, že mi někdo zatáhl za hrudník.

„Do herny. Děti z toho mají radost. Vždycky je tam dá do vázy a řekne, že slunce nemá právo chybět ani tady,“ dodala tišeji. „Jeho sestřička… Terezka… byla u nás. Zemřela loni.“

Slyšel jsem jen hučení. Terezka. Ne Lily, žádná cizina – český jméno, jako tisíc dalších. A přesto mi v tu chvíli připadalo jediné na světě.

Vyšel jsem ven a sedl si do své dodávky. Dlaně jsem měl na volantu, ale nedokázal jsem nastartovat.

„Ty vole, Karle,“ řekl jsem nahlas sám sobě. „Ty jsi ho honil jak zloděje… a on jen…“

Vzpomněl jsem si na ty růže, co mu tehdy vypadly. Možná je držel opatrněji než já.

Další neděli jsem čekal. Schoval jsem se u cesty mezi starými lipami, kde je vidět na tři uličky. Když přišel, bylo mi jasné, že mě poznal. Ztuhl. Oči mu lítaly kolem jako uvězněnýmu zvířeti.

Udělal krok zpátky.

„Neutíkej,“ řekl jsem co nejklidněji. Hlas mi ale zněl tvrdě, protože jsem jiný neuměl. „Vím, kam ty kytky nosíš.“

Zůstal stát. Pomalu se otočil. Byl bledý, pod očima kruhy. A najednou nevypadal jako spratek. Vypadal jako kluk, co se dlouho nevyspal.

„Terezka,“ řekl jsem.

V tu chvíli se mu zlomil výraz. Jako by mu někdo vyrazil dech. Oči se mu zalily.

„Já… já je neprodávám,“ vyhrkl. „Přísahám. Já jen…“

„Já vím,“ skočil jsem mu do řeči. A já, starej chlap, co už se vyplakal na pohřbech tolikrát, že by si myslel, že slzy došly, jsem musel polknout. „Je mi to líto.“

Dlouho mlčel. Pak jen kývl, jako by se bál, že když promluví, rozsype se.

Vytáhl jsem peněženku. Vyndal jsem tisícovku. „Vem si to. Kup čerstvý. U květinářky na náměstí. Řekni, že tě posílá Karel ze hřbitova.“

Zíral na bankovku, jako by byla špinavá.

„Proč?“ zašeptal.

„Protože květiny na hřbitově patří mrtvým,“ řekl jsem pomalu. „A ty děti… ty je potřebují pro živý.“

Zachvěl se mu hlas. „Na pohřbu jsme neměli skoro nic,“ přiznal. „Táta to neutáhl. Máma… ta od nás po smrti Terezky odešla. Říkala, že už to doma nevydrží. A já jsem Terezce slíbil, že… že ostatní děti budou mít kytky, když ona už ne.“

Nevěděl jsem, co na to říct. Jen jsem přikývl, protože někdy je kývnutí víc než slova.

Druhý den jsem šel za šéfem. Seděl v kanceláři nad tabulkama, jak šetřit na všem, co se dá.

„Co děláme s kytkama, co se neprodají?“ zeptal jsem se.

„Vyhodíme,“ mávl rukou. „Co bys s nima dělal?“

„Co kdybychom je dávali do nemocnice?“

Podíval se na mě, jako bych se zbláznil. „Kájo, ty máš nějaký období?“

„Možná,“ řekl jsem. „Ale aspoň bude míň věcí v popelnici a víc květin tam, kde je někdo ještě může vidět.“

Nevím, jestli ho přesvědčilo moje odhodlání, nebo to, že se mu líbilo, že to nic nestojí. Každopádně kývl.

Od té doby každou sobotu sbírám neprodané vazby, co jsou ještě dobré. Ne ty zvadlé. Ty, co jen zůstaly, protože si je nikdo nemohl dovolit. Dám je do přepravky, hodím do dodávky a jedu do nemocnice.

David tam na mě čeká. Už nenosí kapuci. Když mě uvidí, zvedne ruku, ale moc se neusmívá. Není to kluk, co by byl „šťastnej“. Je to kluk, co se snaží nezmizet.

V dětském oddělení nás už znají.

„Květináři!“ vykřikne vždycky nějaké dítě, když vejdeme. A já, chlap od hlíny a hrobů, najednou stojím v místnosti, kde pípají přístroje, ale na stole jsou slunečnice a růže a sedmikrásky.

Minulý týden přišla malá Anička, holá hlava pod čepicí, oči obrovské. Natáhla ruku k jedné slunečnici.

„Ta je nejhezčí,“ řekla.

David si k ní dřepnul, jemně, jako by se bál, že ji vyplaší. „Taky moje,“ usmál se – a ten úsměv byl poprvé opravdovej. „Terezka je milovala.“

Anička se na něj podívala. „Kdo je Terezka?“

David na vteřinu ztuhl. Pak ale položil slunečnici do vázy a řekl: „Moje ségra. A myslím, že by byla ráda, že se ti líbí.“

Stál jsem opodál a došlo mi, jak snadno se člověk splete. Já hlídám mrtvé. Jsem přísný na pořádek, na pravidla, na to, „jak se to má“. A přitom jsem skoro propásl, že někdo jiný tady chrání něco mnohem křehčího – naději.

Myslel jsem si, že David krade. Ale on ve skutečnosti rozdával.

A teď mám otázku na vás: Kdy jste naposledy někoho odsoudili jen podle toho, co jste viděli na první pohled? A uměli byste pak říct „promiň“, i kdyby vás to mělo bolet?