„Od té doby mi děti volají každý den, aby zjistily, jak se mám.“ Ale necítím v tom upřímnost. Tuším, že jde o dědictví.

„Mami, jak se dneska cítíš? Nezapomněla jsi si vzít prášky?“ ozve se v telefonu hlas mé nejstarší dcery Jany. Je to už třetí den v řadě, co mi volá přesně v sedm večer. Dřív mi volala jednou za měsíc, někdy ani to ne. Teď, když se blíží moje sedmdesáté narozeniny a já jsem začala mluvit o sepsání závěti, se najednou všichni tři moji potomci zajímají, jak se mám.

Sedím u okna v našem panelákovém bytě na Lesné a pozoruji, jak se stmívá nad městem. Vzpomínám na doby, kdy byl byt plný smíchu, hádek, dětského pláče a vůně čerstvě upečeného chleba. Teď je tu ticho, které občas přeruší jen zvuk tramvaje nebo sousedů za zdí. Když mi bylo čtyřicet, manžel mě opustil. Zůstala jsem sama se třemi dětmi – Janou, Martinem a Lenkou. Bylo to těžké období. Pracovala jsem ve školní jídelně, abych nás uživila, a večer jsem padala únavou. Děti mi tehdy byly vším. Slibovala jsem si, že pro ně udělám první poslední, aby jim nic nechybělo.

Ale teď, když jsou dospělí, mám pocit, že jsem pro ně jen povinnost. Jana je právnička, pořád ve spěchu, Martin podniká s auty a Lenka je učitelka na základce. Všichni mají své rodiny, své životy. Když přijedou na návštěvu, většinou se točí kolem toho, co je nového v práci, jaké mají starosti s dětmi, a občas se mě zeptají, jestli něco nepotřebuji. Ale nikdy se nezeptají, jak se opravdu cítím.

Minulý týden jsem byla u notáře. Chtěla jsem mít jistotu, že když se mi něco stane, všechno bude v pořádku. Když jsem to dětem oznámila, najednou začaly volat. Každý den. „Mami, nezapomeň si vzít vitamíny.“ „Mami, nechoď sama ven, je zima.“ „Mami, nechceš, abych ti přivezla nákup?“ V jejich hlasech ale slyším napětí, které tam dřív nebylo. Jako by se báli, že někoho z nich upřednostním.

Jednou večer jsem to nevydržela a zeptala se Jany přímo: „Proč mi teď všichni voláte tak často? Máte o mě strach, nebo je to kvůli tomu, co zůstane po mně?“ Na druhém konci bylo ticho. Pak Jana řekla: „Mami, to přece není pravda. Máme tě rádi.“ Ale já vím, že něco není v pořádku.

Vzpomínám si, jak jsem kdysi seděla s Martinem na balkoně a on mi říkal: „Mami, až budu velký, postarám se o tebe.“ Teď má tolik práce, že mi zavolá jen na pár minut. Lenka mi kdysi psala dopisy z tábora, kde mi popisovala každý den. Dnes mi pošle maximálně SMS: „Mami, všechno v pohodě?“

Před týdnem jsem měla narozeniny. Čekala jsem, že někdo přijde. Upekla jsem bábovku, připravila kávu. Nikdo nepřišel. Jen telefonáty. „Promiň, mami, máme toho moc, ale myslíme na tebe.“ Seděla jsem sama v kuchyni a dívala se na prázdné talíře.

Začala jsem přemýšlet, kde se stala chyba. Byla jsem na ně moc přísná? Nebo jsem jim dávala málo lásky? Nebo je to prostě tím, že dnešní doba je jiná? Když jsem byla malá, moje maminka bydlela s námi až do smrti. Dnes je normální, že starší lidé žijí sami. Ale proč se cítím tak zbytečná?

Jednou večer jsem se rozhodla, že jim to řeknu. Zavolala jsem všem třem a pozvala je na večeři. Přišli, ale bylo vidět, že spěchají. Jana pořád kontrolovala mobil, Martin se bavil o autech a Lenka řešila, kdo vyzvedne děti ze školky. Když jsme dojedli, řekla jsem: „Chtěla bych, abyste věděli, že mi nejde o peníze. Chci jen, abyste mě měli rádi. Opravdu rádi. Ne proto, že po mně něco zůstane.“

Chvíli bylo ticho. Pak Martin řekl: „Mami, to přece víš, že tě máme rádi. Jen máme každý svůj život.“ Lenka se rozplakala a objala mě. Jana se tvářila uraženě. „Myslíš si, že jsme takoví? Že nám jde jen o dědictví?“

Nevím, co si mám myslet. Možná jsem je zklamala, možná jsem na ně byla moc tvrdá. Ale vím, že nechci zbytek života prožít v samotě a nejistotě. Chci, aby mě moje děti měly rády pro to, kým jsem, ne pro to, co jim můžu dát.

Od té doby mi volají každý den. Ale v jejich hlasech pořád slyším tu nejistotu. Možná se bojí, že je v závěti vynechám. Možná se bojí, že je ztratím. Ale já se bojím, že jsem je už dávno ztratila.

Někdy si říkám: Co je vlastně důležitější – jistota, že po mně něco zůstane, nebo pocit, že jsem byla milovaná? A jak poznám, že jejich láska je opravdová? Co byste na mém místě udělali vy?