Porod, který nikdo nečekal: Můj boj o život a rodinu

„Paní Novotná, musíte dýchat! Slyšíte mě?“ ozýval se naléhavý hlas mladé sestřičky, zatímco mi do žíly proudila další dávka léků. Všude kolem mě blikala světla, pípaly přístroje a já měla pocit, že se topím v moři bolesti a strachu. Všechno, co jsem si představovala o porodu, se během několika minut rozpadlo na tisíc kousků. Místo radosti a očekávání jsem cítila jen paniku a chlad, který mi stoupal od konečků prstů až do srdce.

Byla jsem v nemocnici v Žilině, kde jsem měla přivést na svět naše první dítě. Můj manžel Petr stál opodál, bledý jako stěna, a držel mě za ruku tak pevně, až mi skoro zastavoval krev v žilách. „Lucko, vydrž, prosím tě, vydrž,“ šeptal mi do ucha, ale jeho hlas se třásl a já v něm slyšela stejný strach, jaký jsem cítila já sama. Nikdo z nás nebyl připravený na to, co mělo přijít.

Porod začal nečekaně. Bylo to o dva týdny dřív, než jsme plánovali, ale to by ještě nebylo nic zvláštního. Jenže už od začátku bylo něco špatně. Bolesti byly nesnesitelné, kontrakce přicházely v nepravidelných intervalech a já měla pocit, že se mi tělo rozpadá na kusy. Lékařka, paní doktorka Dvořáková, se tvářila vážně a pořád něco šeptala sestřičkám. Slyšela jsem útržky slov: „hypoxie… akutní sekce… připravte sál…“

Najednou mě začali převážet na operační sál. Petr mě políbil na čelo a já viděla v jeho očích slzy. „Neboj se, všechno dobře dopadne,“ snažil se mě uklidnit, ale já věděla, že lže. V tu chvíli jsem měla pocit, že se loučím se životem. Všechno se rozmazalo, světla nad hlavou se slévala do jedné bílé šmouhy a já slyšela jen tlumené hlasy a zvuk vlastního dechu.

Probrala jsem se až na JIPce. Všude kolem mě byly hadičky, pípaly monitory a já měla pocit, že mi někdo sedí na hrudi. První, co jsem si uvědomila, byla prázdnota. Moje dítě… kde je moje dítě? Snažila jsem se zvednout, ale tělo mě neposlouchalo. Do pokoje vešla sestřička, usmála se na mě a řekla: „Paní Novotná, odpočívejte. Váš chlapeček je na novorozenecké JIPce, ale bojuje. Stejně jako vy.“

Slzy mi tekly po tvářích a já cítila, jak se ve mně mísí úleva s hrůzou. Petr přišel později, sedl si ke mně na postel a vzal mě za ruku. „Lucko, malý je silný. Doktoři říkají, že má šanci. Ale…“ odmlčel se a já věděla, že něco není v pořádku. „Měl nedostatek kyslíku. Neví, jestli to nezanechá následky.“

V tu chvíli se mi zhroutil svět. Všechno, na co jsem se těšila, všechny sny o šťastné rodině, se rozplynuly jako pára nad hrncem. Každý den jsem ležela na lůžku, čekala na zprávy od lékařů a modlila se, aby můj syn přežil. Petr se snažil být silný, ale viděla jsem, jak ho to ničí. Jeho oči byly unavené, tvář zarostlá a ruce se mu třásly, když mi podával hrnek s čajem.

Moje máma přijela z Brna, aby mi pomohla. Seděla u mé postele, hladila mě po vlasech a šeptala mi do ucha slova útěchy, která jsem ale nedokázala přijmout. „Lucko, všechno bude dobré. Musíš být silná pro malého.“ Ale já jsem byla zlomená. Každou noc jsem brečela do polštáře a ptala se sama sebe, co jsem udělala špatně. Proč zrovna já? Proč zrovna naše dítě?

Po týdnu mě pustili z JIPky na normální pokoj. Mohla jsem konečně vidět svého syna. Ležel v inkubátoru, maličký, bezbranný, s hadičkami v nose a na ručičkách. Sestřička mi dovolila ho pohladit přes průhlednou stěnu. „Jmenuje se Matěj,“ zašeptala jsem a slzy mi znovu tekly po tvářích. „Bojuj, Matýsku, prosím tě, bojuj.“

Dny se táhly jako věčnost. Každý den jsem chodila za Matějem, zpívala mu ukolébavky a vyprávěla mu o našem domově v Brně, o jeho dědečkovi, který se těší, až ho vezme na ryby, o babičce, která mu chce ušít první svetřík. Petr byl pořád se mnou, ale mezi námi se začala tvořit propast. Každý z nás truchlil jinak. Já jsem se uzavřela do sebe, on se snažil všechno řešit prakticky. „Musíme zařídit papíry, Lucko. Musíme mluvit s doktory. Musíme být silní.“ Ale já už neměla sílu na nic.

Jednoho večera jsme se pohádali. Seděla jsem na posteli a dívala se do zdi, když Petr přišel a začal mluvit o tom, že bychom měli začít plánovat návrat domů. „Jak domů? Bez Matěje? Nebo s ním, když ani nevíme, jestli bude v pořádku?“ vyjela jsem na něj. „Ty to nechápeš! Ty nevíš, jaké to je, když ti dítě umírá před očima!“

Petr se rozčílil. „A ty si myslíš, že já to necítím? Že mě to nebolí? Ale musíme žít dál, Lucko! Kvůli sobě, kvůli Matějovi!“

Rozplakala jsem se a on mě objal. V tu chvíli jsem pochopila, že jsme na to dva. Že musíme držet spolu, i když je to těžké. Ale stejně jsem měla pocit, že jsem selhala. Že jsem měla něco udělat jinak. Možná jsem měla víc odpočívat, možná jsem měla dřív jet do nemocnice, možná jsem měla víc poslouchat doktory. Ty otázky mě pronásledovaly ve dne v noci.

Po třech týdnech nám lékaři řekli, že Matěj může domů. Byl slabý, ale žil. Měl před sebou dlouhou cestu, spoustu vyšetření a rehabilitací, ale byl s námi. Když jsme ho vezli domů, měla jsem pocit, že začínáme nový život. Ale nic už nebylo jako dřív. Každý den jsem se bála, že se něco pokazí. Každý večer jsem děkovala za to, že je Matěj s námi.

Doma to nebylo jednoduché. Matěj často plakal, špatně spal, měl problémy s dýcháním. Já byla vyčerpaná, podrážděná, někdy jsem na něj i na Petra křičela. Pak jsem se styděla a brečela do polštáře. Máma mi pomáhala, ale i ona byla unavená. Někdy jsme se pohádaly, protože jsem měla pocit, že mě nikdo nechápe. „Lucko, musíš se dát dohromady. Matěj tě potřebuje,“ říkala mi. Ale já jsem měla pocit, že už nemůžu dál.

Jednou v noci, když Matěj zase nemohl dýchat a já s ním jela na pohotovost, jsem si uvědomila, že potřebuju pomoc. Že to sama nezvládnu. Začala jsem chodit k psycholožce, která mi pomohla pochopit, že nejsem špatná matka. Že to, co se stalo, nebyla moje vina. Že mám právo být smutná, naštvaná, zoufalá. Pomalu jsem se učila znovu žít. S Petrem jsme se začali víc bavit, chodili jsme na procházky, smáli jsme se Matějovým prvním úsměvům. Bylo to těžké, ale šli jsme dál.

Dnes je Matějovi pět let. Je to veselý kluk, i když má pořád zdravotní problémy. Každý den děkuju za to, že ho máme. Někdy si ale pořád kladu otázku: Mohla jsem něco udělat jinak? Bylo to všechno moje chyba? A jak se s tím vyrovnat, když odpověď nikdy nebude jistá?