Rozvod po dovolené s tchyní: Příběh, který změnil můj život

„To snad nemyslíš vážně, Martine! Ty opravdu chceš jet s námi na dovolenou? Vždyť víš, jak maminka nesnáší, když jí někdo narušuje její rituály!“ křičela na mě Jana, když jsem jí oznámil, že jsem koupil tři letenky do Chorvatska. Stál jsem v kuchyni, v ruce hrnek s kávou, a v tu chvíli jsem měl pocit, že jsem udělal něco strašného. Ale já jsem jen chtěl, abychom byli rodina. Po pěti letech manželství, které bylo pro oba už druhé, jsem si myslel, že společná dovolená nás stmelí. Místo toho jsem otevřel Pandořinu skříňku.

Jana byla vždycky komplikovaná. Po jejím prvním rozvodu byla uzavřená, podezřívavá, a já, po svém vlastním fiasku, jsem měl pocit, že jsem našel někoho, kdo mě pochopí. Jenže jsem si neuvědomil, jak moc je její matka, paní Věra, součástí našeho života. Věra byla typická česká tchyně – všechno věděla nejlíp, všechno muselo být podle ní. A Jana jí nikdy neodporovala. Já jsem byl v tomhle trojúhelníku vždycky ten třetí.

První den u moře začal nevinně. Věra se rozhlížela po apartmánu, kritizovala, že je málo ručníků, že postel vrže, že v lednici není dost zeleniny. Jana jí přikyvovala a já jsem se snažil být diplomatický. „Mami, nech to být, jsme tu přece na dovolené,“ zkoušela Jana, ale Věra jen mávla rukou. „Kdyby Martin zařídil lepší ubytování, nemuseli bychom tohle řešit.“ V tu chvíli jsem poprvé ucítil, jak se mi v hrudi rozlévá vztek. Ale mlčel jsem. Nechtěl jsem kazit atmosféru.

Další dny byly horší. Věra rozhodovala, kdy půjdeme na pláž, co budeme jíst, dokonce i to, jak dlouho se budeme koupat. Jednou jsem si dovolil jít si zaplavat sám. Když jsem se vrátil, našel jsem Janu uplakanou na balkoně. „Mami říká, že jsi sobec. Že myslíš jen na sebe. Proč jsi nás opustil?“ vyčetla mi. „Jano, vždyť jsem byl pryč půl hodiny! Potřeboval jsem chvíli klidu.“ Ale ona jen zavrtěla hlavou. „Měla bych být s tebou šťastná, ale pořád mám pocit, že tě ztrácím.“

Večer jsme seděli na terase. Věra nalévala víno a začala vyprávět o svém manželství. „Tvůj otec byl slaboch, Jano. Nikdy se neuměl postavit za rodinu. Doufala jsem, že ty si najdeš někoho lepšího.“ Podívala se na mě s opovržením. „Ale Martin je stejný. Utíká před problémy.“ V tu chvíli jsem to nevydržel. „Paní Věro, já se snažím. Ale mám pocit, že ať udělám cokoliv, nikdy to nebude dost dobré.“ Věra se jen ušklíbla. „To máš pravdu.“

Následující dny byly jako zlý sen. Jana se mnou skoro nemluvila, všechno řešila s matkou. Já jsem se cítil jako vetřelec ve vlastním životě. Jednou v noci jsem slyšel, jak si v kuchyni šeptají. „Mami, myslíš, že bych to s Martinem měla ještě zkoušet?“ „To je na tobě, ale já bych s takovým člověkem nebyla.“

Po návratu domů jsem byl rozhodnutý. Seděl jsem v obýváku, Jana přišla a čekala, co řeknu. „Jano, já už takhle dál nemůžu. Potřebuju, abys byla moje žena, ne dcera své matky.“ Rozplakala se. „Ale já bez ní neumím žít. Ona je moje jediná opora.“

Podal jsem žádost o rozvod. Jana i Věra se mě snažily přesvědčit, ať to ještě zkusím. „Vždyť jsme rodina! To přece nemůžeš jen tak zahodit!“ křičela Věra. Ale já už neměl sílu. Věděl jsem, že pokud zůstanu, ztratím sám sebe.

Teď, když sedím v prázdném bytě, přemýšlím, jestli jsem udělal správně. Možná jsem měl být trpělivější. Možná jsem měl víc bojovat. Ale kde je hranice mezi láskou a sebeobětováním? A kolik z nás žije životy, které vlastně nejsou naše?