Mezi dvěma světy: Moje tchyně bydlí s námi, i když tu není. Příběh o neviditelných hranicích v rodině

„Ivo, proč jsi zase nekoupila ty jeho oblíbené rohlíky? Víš, že má rád čerstvé!“ ozvalo se z telefonu, sotva jsem položila tašku s nákupem na kuchyňský stůl. Byla to Jarmila, moje tchyně, která s námi sice nebydlí, ale její hlas a přítomnost jsou v našem bytě cítit každou minutu. Pavel, můj muž, seděl v obýváku a bezmyšlenkovitě přepínal kanály, zatímco já jsem se snažila rozdýchat další z jejích výtek.

„Mami, Iva toho má dneska hodně, byla v práci do šesti,“ zkusil Pavel slabě, ale jeho hlas zněl spíš omluvně než rozhodně. Jarmila to samozřejmě neslyšela, nebo spíš nechtěla slyšet. „To je jedno, Pavle, když jsem byla mladá já, všechno jsem stíhala. A ještě jsem měla dvě děti!“ Její hlas byl ostrý jako nůž a já cítila, jak se mi v hrudi svírá hněv i bezmoc.

Takhle to bylo každý den. Jarmila volala ráno, v poledne i večer. Ptala se, co vařím, proč jsem nevyprala Pavlovi košile, proč jsme nebyli u ní na návštěvě. Někdy jsem měla pocit, že je s námi v bytě, že její duch sedí na gauči vedle Pavla a sleduje každý můj pohyb. Když jsem se Pavlovi svěřila, že mě to ničí, jen pokrčil rameny. „Víš, jaká je. Je sama, potřebuje nás.“ Ale co já? Kdo potřebuje mě?

Jednoho večera, když jsem se snažila usnout, slyšela jsem Pavla, jak si s mámou šeptá do telefonu. „Neboj, mami, zítra ti přivezu ty koláče. Iva na to zapomněla, ale já to zařídím.“ V tu chvíli jsem měla chuť křičet. Proč je všechno moje vina? Proč je moje snaha vždycky málo?

Ráno jsem se rozhodla, že to musím změnit. „Pavle, musíme si promluvit,“ řekla jsem, když si mazal chleba. „Tvoje máma je všude. V našem bytě, v našich hovorech, v našich hádkách. Já už to nezvládám.“ Pavel se na mě podíval, jako bych mu právě oznámila, že odcházím. „Ale vždyť ona jen volá. Je sama, Ivo. Ty máš mě, máš práci, máš přátele. Ona nemá nikoho.“

„A já mám co? Mám pocit, že jsem tu navíc. Že jsem jen služka, která má plnit její přání. Ty mě nikdy nezastaneš. Nikdy mi neřekneš, že jsem důležitá. Vždycky je na prvním místě ona.“ Slzy mi tekly po tváři a Pavel jen mlčel.

Ten den jsem šla do práce s hlavou plnou myšlenek. V kanceláři jsem se snažila soustředit, ale pořád mi v hlavě zněl Jarmilin hlas. „Ivo, nezapomeň na ty rohlíky. Ivo, Pavlovi nesluší ta košile. Ivo, proč nejste u mě častěji?“ Kolegové si všimli, že jsem jiná. „Děje se něco?“ ptala se mě Petra, moje kamarádka. „Jen rodinné věci,“ odpověděla jsem vyhýbavě.

Večer jsem se rozhodla, že půjdu na procházku. Potřebovala jsem být chvíli sama. Procházela jsem se po sídlišti, pozorovala světla v oknech a přemýšlela, jaké to je, když má člověk domov, kde se cítí v bezpečí. Když jsem se vrátila, Pavel seděl u stolu a díval se do prázdna. „Volala máma. Prý jsi jí neodpověděla na zprávu.“

„Neodpověděla, protože už nemůžu. Pavle, já už nemůžu. Buď se něco změní, nebo odejdu.“ V tu chvíli jsem poprvé viděla v jeho očích strach. „Ivo, to nemyslíš vážně.“ „Myslím. Já už nechci žít v jejím stínu. Chci být tvoje žena, ne její služka.“

Následující dny byly napjaté. Jarmila volala častěji, jako by vycítila, že se něco děje. Pavel byl nervózní, doma bylo ticho. Jednou večer jsem slyšela, jak na ni Pavel zvýšil hlas. „Mami, nech Ivu být. Je to moje žena. Musíš to respektovat.“ Bylo to poprvé, co se mě zastal.

Jarmila se urazila. Několik dní nevolala. Bylo to zvláštní ticho, které mě děsilo i uklidňovalo zároveň. S Pavlem jsme si začali povídat o věcech, které jsme dlouho odkládali. O tom, co chceme, jak si představujeme budoucnost. Bylo to těžké, ale cítila jsem, že se něco mění.

Jednoho dne Jarmila zazvonila u dveří. Stála tam s koláčem v ruce a tvářila se smutně. „Ivo, můžu dál?“ Přikývla jsem. Sedly jsme si ke stolu a ona začala mluvit. „Vím, že jsem tě dusila. Ale já mám jen Pavla. Bojím se, že ho ztratím. A ty jsi tak silná, Ivo. Já už nic nemám.“

Dívala jsem se na ni a poprvé jsem viděla ženu, která je sama, která se bojí. „Jarmilo, já nechci, abyste byla sama. Ale potřebuju, abyste respektovala naše hranice. Potřebuju, abych mohla být v našem domě sama sebou.“

Jarmila přikývla. „Zkusím to. Ale bude to pro mě těžké.“

Od té doby se něco změnilo. Jarmila volá méně, Pavel se mě častěji ptá, jak se cítím. Není to dokonalé, ale je to lepší. Někdy mám pořád pocit, že žiju mezi dvěma světy – tím svým a tím, kde je Jarmila vždycky na blízku. Ale už vím, že mám právo na svůj prostor.

A tak se ptám: Kolik z vás se někdy cítilo jako host ve vlastním domě? Kolik z vás muselo bojovat o své místo v rodině? Napište mi, nejsem v tom sama?