„Řekla, že lžu o těhotenství kvůli penězům.” – Večeře, která roztrhla naši rodinu

„To snad nemyslíš vážně, Kláro! Ty si vážně myslíš, že ti tohle někdo uvěří?“ ozvalo se z čela stolu, kde seděla moje tchyně, paní Novotná, s pohárem bílého vína v ruce. Její hlas byl ostrý jako břitva a v očích jí hořela nedůvěra. Všichni u stolu ztichli, dokonce i můj manžel Petr, který do té chvíle nervózně míchal polévku. Vzduch v jídelně byl těžký, napjatý, a já cítila, jak se mi svírá žaludek.

„Mami, prosím tě, nech toho,“ zašeptal Petr, ale jeho hlas zněl slabě, skoro provinile. Já jsem se snažila zhluboka dýchat a neplakat. V ruce jsem svírala ultrazvukovou fotku, kterou jsem si přinesla jako důkaz, že to, co říkám, je pravda. „Jsem těhotná. Čekáme dítě,“ zopakovala jsem tiše, ale rozhodně.

Tchyně se zasmála. „Ale prosím tě, Kláro. Ty jsi vždycky byla dobrá herečka. Myslíš si, že nevidím, proč to děláš? Chceš si Petra pojistit, viď? A hlavně – peníze! Myslíš, že jsem hloupá?“ Její slova mě bodala jako jehly. Cítila jsem, jak se mi do očí derou slzy, ale odmítala jsem se před ní rozbrečet.

„To není pravda! Proč bys mi tohle říkala?“ vyhrkla jsem zoufale. Petr se konečně vzpamatoval a postavil se. „Mami, dost! Klára by nikdy nelhala. Proč jí takhle ubližuješ?“ Ale paní Novotná se jen ušklíbla a obrátila se na ostatní. „Vidíte? Už teď ho má omotaného kolem prstu. Chudák můj syn. A vy všichni tomu věříte?“

V tu chvíli jsem měla pocit, že se propadnu hanbou. Moje vlastní rodina, která byla také pozvaná, seděla v šoku a nikdo se mě nezastal. Moje máma jen tiše plakala, táta se díval do talíře. Všichni byli paralyzovaní atmosférou, kterou vytvořila paní Novotná.

Najednou jsem ucítila ostrou bolest v podbřišku. Snažila jsem se to ignorovat, ale bolest sílila. „Petře, není mi dobře,“ zašeptala jsem. On si toho všiml a okamžitě ke mně přiskočil. „Kláro, co se děje?“ „Bolí mě břicho… moc…“ šeptala jsem a najednou jsem cítila, jak mi po stehnech teče něco teplého. Krev.

Všichni ztuhli. Moje máma vykřikla, Petr mě popadl do náruče a běžel se mnou k autu. Cestou do nemocnice jsem měla pocit, že umírám. V hlavě mi zněla slova mojí tchyně, její výsměch, její obvinění. Proč mi nikdo nevěří? Proč mě nikdo nechrání?

V nemocnici mě okamžitě přijali. Petr seděl na chodbě, hlavu v dlaních. Po nekonečných minutách přišla lékařka. „Paní Novotná, dítě je v pořádku, ale musíte být v klidu. Stres vám neprospívá. Doporučuji vám několik dní hospitalizace.“

Petr mě držel za ruku a plakal. „Promiň, Kláro. Měl jsem tě ochránit. Měl jsem něco říct dřív.“ Já jsem jen mlčky ležela a dívala se do stropu. Všechno se mi zdálo jako zlý sen.

Druhý den přišla moje máma. Sedla si ke mně na postel a pohladila mě po vlasech. „Klárko, vím, že je to těžké. Ale musíš být silná. Kvůli sobě, kvůli dítěti.“ Přikývla jsem, ale v srdci jsem cítila jen prázdnotu.

Petr se snažil. Nosil mi květiny, povídal si se mnou, omlouval se. Ale já jsem věděla, že něco mezi námi prasklo. Nedokázala jsem zapomenout na to, jak mě nechal samotnou v té nejhorší chvíli. Jak dovolil, aby jeho matka zničila náš večer, naše štěstí.

Po týdnu mě pustili domů. Petr se snažil, abych se cítila dobře, ale mezi námi viselo ticho. Tchyně se mi neozvala. Ani jednou. Místo toho rozeslala po rodině zprávu, že jsem hysterka a že jsem si všechno vymyslela.

Jednoho večera jsem seděla v kuchyni a dívala se na ultrazvukovou fotku. „Proč je to tak těžké?“ ptala jsem se sama sebe. „Proč nemůžu mít normální rodinu? Proč mě nikdo nechrání?“

Petr přišel a sedl si naproti mně. „Kláro, já… já nevím, co mám dělat. Mám pocit, že se všechno rozpadá.“ Podívala jsem se na něj a poprvé po dlouhé době jsem cítila vztek. „Možná bys měl konečně říct své matce pravdu. Možná bys měl stát za mnou. Nebo si vyber, na čí straně vlastně jsi.“

Petr mlčel. Věděl, že mám pravdu. Ale já už neměla sílu bojovat.

Dnes, když píšu tyto řádky, jsem pořád těhotná. Dítě je v pořádku, ale já nevím, jestli dokážu žít v rodině, kde mě nikdo nechrání. Kde je víc důležitá pýcha a peníze než pravda a láska.

Možná někdy přijde den, kdy mi tchyně zavolá a omluví se. Možná Petr najde odvahu stát za mnou. Ale dnes vím, že musím být silná hlavně kvůli sobě a svému dítěti.

A vy, co byste udělali na mém místě? Má smysl bojovat za rodinu, která vás zraňuje? Nebo je lepší začít znovu, i když to znamená být sama?