Život, který jsem nikdy nežila: Chtěla jsem žít pro sebe, ne jen pro svého syna a vnoučata

„Mami, proč jsi zase neupekla ty koláče, když víš, že je děti mají rády?“ ozvalo se z kuchyně, kde můj syn Petr stál s rukama v bok a jeho hlas byl plný výčitek. Bylo sobotní ráno, venku pršelo a já jsem se dívala z okna na šedé paneláky v našem sídlišti v Brně. V tu chvíli jsem měla pocit, že jsem znovu selhala. Už tolik let jsem žila jen pro něj a jeho rodinu, že jsem úplně zapomněla, jaké to je žít pro sebe.

„Promiň, Petře, včera jsem byla unavená. Pracovala jsem na zahrádce a pak mě bolela záda,“ snažila jsem se vysvětlit, ale on jen protočil oči a odešel za svou ženou Lenkou. Slyšela jsem, jak si spolu šeptají, a v duchu jsem si přehrávala všechny ty roky, kdy jsem se snažila být dokonalou matkou a babičkou. Když se narodil Petr, bylo mi dvacet tři. Jeho otec, Milan, nás opustil, když byly Petrovi tři roky. Zůstala jsem na všechno sama. Pracovala jsem jako prodavačka v Jednotě, abych nás uživila, a večery jsem trávila šitím, abych si přivydělala na nové boty pro Petra nebo na zimní bundu. Nikdy jsem si nestěžovala. Byla jsem přesvědčená, že oběť je přirozenou součástí mateřství.

Jenže roky plynuly a já jsem si ani nevšimla, jak mi život protéká mezi prsty. Petr vyrostl, vystudoval ekonomku a našel si Lenku. Když se jim narodila první dcera, Adélka, byla jsem šťastná. Najednou jsem měla pocit, že mám znovu smysl života. Hlídala jsem Adélku, když Lenka nastoupila zpátky do práce, vařila jsem jim obědy, prala prádlo, uklízela. Byla jsem vděčná, že mě potřebují. Jenže s každým dalším rokem jsem cítila, že se něco ve mně láme.

Jednoho dne, když jsem seděla na lavičce v parku a dívala se na děti, jak si hrají, přisedla si ke mně sousedka paní Novotná. „Jano, proč nejedeš s námi na výlet do Kroměříže? Vždyť už jsi dlouho nikde nebyla.“ Jen jsem se smutně usmála. „Nemůžu, musím hlídat vnoučata. Lenka má noční a Petr je v práci.“ Paní Novotná se na mě zadívala a řekla něco, co mi zůstalo v hlavě: „Víš, že život je jen jeden? A že až jednou odejdeš, nikdo ti ty roky nevrátí?“

Ten večer jsem dlouho nemohla usnout. Přemýšlela jsem, kdy jsem naposledy dělala něco jen pro sebe. Kdy jsem naposledy četla knihu, kterou jsem si sama vybrala, nebo šla do kina na film, který jsem chtěla vidět? Všechno se točilo jen kolem Petra a jeho rodiny. Moje sny – cestovat do Paříže, naučit se malovat, zkusit tanec – byly dávno pohřbené pod nánosem povinností.

Jednoho dne jsem sebrala odvahu a řekla Petrovi, že bych chtěla jet na víkend do lázní. „Mami, teď se to fakt nehodí. Lenka má hodně práce, děti mají kroužky, a kdo nám pomůže?“ Jeho slova mě bodla jako nůž. V tu chvíli jsem si uvědomila, že jsem pro ně samozřejmost. Že mě berou jako služku, ne jako člověka s vlastními sny a potřebami.

Začala jsem být podrážděná, hádavá. Lenka mi jednou řekla: „Jano, poslední dobou jsi nějaká jiná. Co se děje?“ Chtěla jsem jí říct pravdu, ale místo toho jsem jen pokrčila rameny. Uvnitř mě ale rostla zloba a smutek. Proč jsem nikdy neměla odvahu žít podle sebe? Proč jsem vždycky všechno obětovala pro druhé?

Jednoho večera, když jsem seděla sama v kuchyni, přišla Adélka. „Babi, proč jsi smutná?“ Objala mě a já jsem se rozplakala. „Víš, Adélko, někdy je člověk smutný, protože má pocit, že mu něco v životě uteklo.“

Začala jsem chodit na procházky sama. Koupila jsem si knihu o malování a zkusila jsem první obrázek. Bylo to neohrabané, ale měla jsem z toho radost. Když to Petr zjistil, jen se ušklíbl: „Mami, ty máš čas na takové blbosti?“ V tu chvíli jsem mu poprvé v životě řekla, co cítím: „Petře, celý život jsem žila pro tebe. Všechno jsem ti obětovala. Ale teď chci aspoň kousek života pro sebe. Chci zkusit věci, které jsem nikdy nemohla.“

Byl v šoku. Dny nato se mnou skoro nemluvil. Lenka se mě snažila chápat, ale i ona byla zvyklá, že jsem tu vždycky pro ně. Najednou jsem byla sama. Ale poprvé za mnoho let jsem cítila, že dýchám. Začala jsem chodit na kurzy malování, seznámila jsem se s panem Karlem, vdovcem z vedlejšího vchodu. Povídali jsme si o životě, o snech, které jsme si nikdy nesplnili. Bylo to osvobozující.

Jednou večer, když jsem seděla u okna a dívala se na rozsvícené lampy, přišel Petr. „Mami, promiň. Neuvědomil jsem si, jak moc jsi pro nás udělala. Jen jsem tě bral jako samozřejmost.“ Objali jsme se a já jsem věděla, že tohle je začátek nové etapy mého života.

Dnes je mi šedesát tři. Mám za sebou první výstavu svých obrázků v místní knihovně. S Karlem jezdíme na výlety po Česku. Vnoučata mě mají ráda, i když už nejsem pořád k dispozici. A já? Poprvé v životě mám pocit, že žiju i pro sebe.

Někdy si ale kladu otázku: Proč jsem to neudělala dřív? Kolik žen v Česku žije jen pro druhé a zapomíná na sebe? Máme právo žít svůj vlastní život, i když jsme matky a babičky? Co si o tom myslíte vy?