Mezi mnou a tchyní: Když si manžel vybral svou matku místo mě – dramatická zpověď Ester

„Tak už toho nech, Ester! Maminka teď potřebuje moji pomoc víc než ty!“ Jeho hlas se rozléhal kuchyní jako rána bičem. Stála jsem u dřezu, ruce ponořené v horké vodě, a cítila, jak mi srdce buší až v krku. Petr, můj manžel, se na mě díval s očima plnýma výčitek. V tu chvíli jsem věděla, že se něco mezi námi nenávratně změnilo.

Začalo to nenápadně. Marie, Petrova maminka, byla vždycky silná žena. Vždycky měla na všechno názor, do všeho mluvila, ale nikdy jsem si nemyslela, že by mohla být překážkou mezi mnou a Petrem. Když jí lékaři diagnostikovali rakovinu, Petr se změnil. Každý den po práci jezdil za ní do bytu na druhém konci Prahy. Začal tam trávit večery, někdy i noci. „Musím být s ní, Ester, je sama a bojí se,“ říkal mi, když jsem se snažila naznačit, že mi chybí. Ale já jsem byla sama taky. Každý večer jsem seděla v našem malém bytě na Žižkově, poslouchala ticho a přemýšlela, jestli jsem pro něj ještě vůbec důležitá.

Jednou večer jsem to už nevydržela. „Petr, já tě potřebuju. Už týdny jsme spolu pořádně nemluvili, pořád jsi jen u maminky. Co já?“ zeptala jsem se tiše, když přišel domů po půlnoci. „Ester, prosím tě, teď není vhodná doba na tvoje scény. Maminka je nemocná! Ty jsi zdravá, zvládneš to,“ odpověděl a ani se na mě nepodíval. V tu chvíli jsem pocítila takovou samotu, jakou jsem nikdy předtím nezažila.

Začala jsem žárlit. Ne na jinou ženu, ale na jeho matku. Připadala jsem si hrozně, ale nemohla jsem si pomoct. Každý den jsem sledovala, jak Petr balí tašku s jídlem, které jsem mu připravila, a odchází za Marií. Volal mi jen, když potřeboval něco přinést nebo zařídit. Přestali jsme spolu večeřet, smát se, milovat se. Byla jsem pro něj jen stínem, který doma čeká.

Jednoho dne jsem se rozhodla, že za Marií půjdu. Chtěla jsem jí pomoct, být užitečná, možná se s ní i sblížit. Když jsem zazvonila, otevřela mi Marie s unaveným úsměvem. „Esterko, co ty tady?“ zeptala se překvapeně. „Přišla jsem vám pomoct, Marie. Vím, že to teď nemáte lehké.“ Chvíli na mě mlčky hleděla, pak pokrčila rameny. „No, jestli chceš, můžeš mi umýt nádobí.“

Celé odpoledne jsem myla, utírala, vařila čaj. Marie seděla v křesle, dívala se na televizi a občas mi řekla, co dělám špatně. „Takhle jsem to nikdy nedělala, Esterko. Petr to umí líp.“ Každá její poznámka mě bodala do srdce. Když přišel Petr, ani si mě nevšiml. „Ahoj mami, jak ti je?“ zeptal se a políbil ji na čelo. Já tam stála jako vzduch.

Cestou domů jsem brečela. Volala jsem své kamarádce Janě. „Jani, já už to nezvládám. Připadám si, jako bych pro Petra přestala existovat.“ Jana mě vyslechla a pak řekla: „Ester, musíš si s Petrem promluvit. Takhle to dál nejde.“

Další večer jsem sebrala odvahu. „Petr, musíme si promluvit. Já už takhle nemůžu žít. Připadám si sama, odstrčená. Chápu, že je tvoje maminka nemocná, ale já jsem tvoje žena!“ Petr se na mě dlouho díval. „Ester, já tě mám rád, ale maminka mě potřebuje. Ty jsi silná, ona ne. Musíš to pochopit.“

„A co když už to chápat nechci?“ vyhrkla jsem. „Co když už nechci být ta, co je vždycky na druhém místě?“ V tu chvíli jsem viděla v jeho očích něco, co jsem nikdy předtím neviděla – lhostejnost. „Tak si to rozmysli, Ester. Já teď odcházím za mámou.“

Zůstala jsem sama v prázdném bytě. Dny se táhly, Petr se domů vracel čím dál méně. Jednou večer jsem našla na stole vzkaz: „Ester, potřebuju čas. Zůstanu teď nějakou dobu u maminky. Petr.“

Byla jsem zoufalá. Volala jsem své matce, ale ta mi jen řekla: „Musíš být silná, Esterko. Takhle to v životě chodí.“ Ale já už nechtěla být silná. Chtěla jsem být milovaná.

Začala jsem chodit na dlouhé procházky po Praze, dívala se do výloh, pozorovala lidi, kteří se smáli, drželi za ruce. Připadala jsem si jako cizinec ve vlastním životě. Jednoho dne jsem potkala souseda, pana Novotného. „Ester, dlouho jsem tě neviděl. Všechno v pořádku?“ zeptal se starostlivě. Rozbrečela jsem se přímo na ulici. On mě objal a řekl: „Neboj, všechno se spraví. Musíš myslet i na sebe.“

Začala jsem chodit na jógu, zapsala jsem se na kurz italštiny. Pomalu jsem se učila být sama se sebou. Petr mi občas volal, ale vždycky jen kvůli praktickým věcem. Jednou mi řekl: „Maminka se zhoršila. Nevím, co mám dělat.“ Cítila jsem s ním, ale zároveň jsem věděla, že už nejsem ta, která ho může zachránit.

Když Marie zemřela, Petr se vrátil domů. Seděl na gauči, hlavu v dlaních. „Ester, promiň mi to všechno. Já jsem nevěděl, jak jinak to zvládnout.“ Dívala jsem se na něj a cítila, že už mezi námi něco chybí. „Petr, já už nevím, jestli to dokážu znovu. Tolik jsem tě potřebovala a tys tu nebyl.“

Dnes sedím u okna, dívám se na šedé pražské nebe a přemýšlím, co bude dál. Můžu ještě věřit člověku, který mě nechal samotnou, když jsem ho nejvíc potřebovala? Nebo je čas začít znovu, tentokrát sama za sebe? Co byste udělali vy na mém místě?