Čest je víc než peníze: Příběh Marie z Nuslí

„Tak co, Marie, zase jdeš sbírat flašky? To tě to ještě baví?“ ozval se posměšný hlas sousedky Jitky, když jsem ráno vycházela z našeho šedého činžáku v Nuslích. V ruce jsem svírala starý pytel a v kapse pár drobných na rohlík. Odpověděla jsem jen úsměvem. Už dávno jsem se naučila, že slova bolí méně než pohledy lidí, kteří vás považují za nic.

Nikdy jsem neuměla číst ani psát. Když jsem byla malá, táta pil a máma měla dost práce s tím, aby nás uživila. Do školy mě neposílali – prý je to zbytečné, když stejně skončím jako oni. A tak jsem se naučila podepisovat křížkem a počítat jen do deseti. Ale naučila jsem se něco jiného: nikdy nelhat, nikdy nekrást. Táta sice pil, ale vždycky říkal: „Marie, čest je to jediné, co ti nikdo nevezme.“

Teď mi je šedesát tři a žiju sama v malém bytě, kde topím jen občas, když je nejhůř. Můj syn Petr se mnou už nemluví – prý se za mě stydí. Když byl malý, snažila jsem se mu dát všechno, co jsem mohla. Ale peníze nikdy nebyly. A tak odešel za lepším životem do Brna a já zůstala sama s pytlem na odpadky a s hrdostí, která mě drží nad vodou.

Každý den vstávám v pět ráno. Projdu půl Prahy – od Nuslí přes Vršovice až na Žižkov. Sbírám plechovky, plastové lahve a kartony. Vím přesně, kde je nejlepší popelnice a kdy ji vyvážejí. Lidé mě znají – někteří mi dají úsměv, jiní se otočí zády. Nejhorší jsou ti, co si myslí, že jsem zlodějka nebo feťačka. Ale já nikdy nevzala nic, co nebylo moje.

Jednou jsem našla v popelnici peněženku. Bylo v ní skoro pět tisíc korun a občanka na jméno paní Novotné z vedlejšího domu. Mohla jsem si ty peníze nechat – nikdo by to nezjistil. Ale já je odnesla na policii. Paní Novotná mi pak přinesla buchtu a poděkovala mi se slzami v očích. „Vy jste anděl,“ řekla mi. Já jen pokrčila rameny. Nejsem anděl, jen vím, že čest je víc než peníze.

Někdy mám hlad. Někdy mě bolí záda tak moc, že nemůžu spát. Ale když večer sedím u okna a dívám se na světla Prahy, cítím klid. Vím, že jsem nikdy nikomu neublížila. To je moje bohatství.

Jednou za měsíc jdu do sběrny s obrovským pytlem plným plechovek a lahví. Dostanu za to kolem tří set euro – tedy asi sedm tisíc korun. Z toho zaplatím nájem, elektřinu a koupím si něco k jídlu. Zbytek si schovávám na horší časy. Někdo by řekl, že je to málo – ale pro mě je to dost.

Moje sestra Alena mi často vyčítá, že jsem si život zkazila sama. „Kdybys aspoň trochu lhala nebo podváděla jako ostatní, mohla bys mít víc!“ křičela na mě naposledy u rodinného oběda. „Podívej se na sebe! Petr tě nechce ani vidět!“

Jenže já vím své. Když jsem byla mladá, nabídli mi práci uklízečky v jednom hotelu na Václaváku. Šéf mi řekl: „Marie, když budeš zavírat oči před tím, co tu hosté nechávají po večerech na stolech, přilepším ti.“ Ale já odmítla. Nechtěla jsem být součástí ničeho špinavého.

Někdy si říkám, jestli jsem udělala dobře. Kdybych byla jiná – chytřejší nebo drzejší – možná bych dnes měla víc než starý byt a pytel na odpadky. Ale pak si vzpomenu na paní Novotnou nebo na děti ze sousedství, které mi občas přinesou jablko nebo čokoládu a říkají mi „babičko Marie“. Vím, že pro ně nejsem jen ta „sběračka“, ale někdo, kdo jim ukazuje, že i v těžkých časech může člověk zůstat slušný.

Jednoho dne mě zastavila mladá žena v kostýmku před bankou na náměstí Bratří Synků. „Vy jste ta paní z Nuslí? Moje babička o vás pořád mluví! Prý jste jí zachránila peněženku.“ Usmála se na mě tak upřímně, až mi zvlhly oči. „Děkuju vám za to, co děláte.“

V tu chvíli jsem pochopila, že i když mám málo peněz a žádné vzdělání, mám něco mnohem cennějšího – respekt lidí kolem sebe.

Někdy večer přemýšlím o Petrovi. Jestli někdy pochopí, proč jsem žila takhle – proč jsem nikdy neuhnula ze svých zásad. Možná jednou přijde a řekne: „Mami, měl jsem tě rád i tak.“ Ale i kdyby nepřišel, vím, že jsem udělala správně.

Možná bych mohla žít jinak – bohatší nebo pohodlnější život. Ale za jakou cenu? Stojí to vůbec za to?

Co myslíte vy? Je čest opravdu víc než peníze? Nebo jsem jen bláhová stará ženská?