Tři roky v pekle: Příběh viny, která nebyla moje

— Kdo je to? — zabručel Artur do telefonu. Stála jsem před naším domem v Hradci Králové, ruce se mi třásly zimou i nervozitou. Vdechla jsem ledový vzduch, který mi spálil plíce.

— To jsem já, Arture, — zašeptala jsem roztřeseně. — Otevři mi dveře.

Nastalo ticho. Viděla jsem ho ve své mysli: jeho výraz plný nevole, podráždění, možná i strachu. Ale nebylo v tom ani špetky lásky. Ani stopy po vině.

— Lucie… neměla bys tu být, — odpověděl pomalu, jako by vážil každé slovo.

— Nemám kam jinam jít, — přiznala jsem a hlas mi přeskočil. — Prosím.

Zámek cvakl a dveře se otevřely. Artur stál na prahu v teplákách a starém svetru, oči zarudlé od nevyspání nebo od alkoholu. V jeho pohledu byla směs odporu a lítosti.

— Co chceš? — zeptal se bez obalu.

— Chci domů, — odpověděla jsem prostě.

Zavřel za mnou dveře a vedl mě do kuchyně. Všechno bylo stejné jako předtím: starý stůl s fleky od kávy, mámina váza s umělými květinami, otcova sbírka hrníčků na polici. Jen ticho bylo jiné. Těžší.

Sedla jsem si ke stolu a ruce si položila do klína. Artur postavil na čaj a sedl si naproti mně.

— Lidi si myslí, že jsi to udělala, — řekl tiše.

— Já vím, — odpověděla jsem. — Ale ty víš, že ne.

Odvrátil pohled. Mlčel tak dlouho, až voda začala vřít a pára z konvice naplnila místnost.

— Proč jsi tehdy nic neřekl? — zeptala jsem se tiše.

Artur sevřel pěsti. — Bál jsem se. Policie… všichni byli přesvědčení… A já…

— A tys mě nechal zavřít na tři roky za vraždu mámy, táty a Klárky! — vykřikla jsem a slzy mi začaly téct po tvářích.

Artur mlčel. Vstal a nalil nám čaj. Položil přede mě hrnek a sedl si zpátky.

— Co chceš dělat? — zeptal se nakonec.

— Najít pravdu, — řekla jsem rozhodně. — Ať už to znamená cokoliv.

Věděla jsem, že to nebude jednoduché. V Hradci se o mně šeptalo už od chvíle, kdy mě pustili z vězení. Sousedi mě pozorovali zpoza záclon, děti si na ulici šeptaly „to je ta vražedkyně“. Nikdo nevěřil v mou nevinu – ani vlastní bratr ne.

První dny byly peklo. Nemohla jsem najít práci – všude mě odmítli hned po přečtení mého jména v občance. V obchodě mi prodavačka odmítla podat chleba: „My tu vrahy neobsluhujeme.“ Jediný, kdo se mnou mluvil normálně, byla stará paní Novotná z vedlejšího domu.

Jednou večer jsem seděla na lavičce před domem a dívala se na prázdnou ulici. Paní Novotná si ke mně přisedla.

— Lucinko, já vím, že jsi to neudělala, — řekla tiše.

Podívala jsem se na ni s nadějí.

— Tvůj tatínek by nikdy nedovolil, aby se vám něco stalo… A ty jsi byla vždycky ta nejhodnější z celé rodiny.

Rozplakala jsem se jí na rameni jako malá holka.

Další dny jsem začala pátrat sama. Procházela jsem staré fotky, četla výpovědi ze spisu, snažila se vzpomenout na každý detail té noci. Vzpomínky byly rozmazané – šok udělal své. Ale jedna věc mi vrtala hlavou: Artur byl tehdy doma… Proč tvrdil policii, že přišel až ráno?

Jednoho večera jsem ho konfrontovala:

— Arture, proč jsi lhal o tom, kdy jsi přišel domů?

Zbledl. — Nechtěl jsem mít problémy…

— Nebo jsi něco viděl? Nebo snad…

Zvedl ruce v obranném gestu. — Ne! Já… já jen…

V tu chvíli někdo zazvonil u dveří. Byla to policie – přišli ověřit moji přítomnost kvůli podmínce. Sousedé je pozorovali z oken jako supi čekající na kořist.

Po jejich odchodu jsme s Arturem seděli mlčky u stolu. Cítila jsem mezi námi propast – plnou strachu, výčitek i nenávisti.

Jednoho dne mi paní Novotná přinesla starý dopis – našla ho ve schránce mé matky těsně před vraždou. Dopis byl anonymní: „Všechno jednou vyjde najevo.“ Písmo mi bylo povědomé…

Začala jsem pátrat po lidech z otcovy práce – byl účetní na radnici a často si stěžoval na podivné machinace kolegů. Spojila jsem si pár věcí: krátce před vraždou měl otec velké hádky s někým po telefonu.

Navštívila jsem bývalého otcova kolegu Pavla Dvořáka.

— Paní Lucie… já vám nemůžu nic říct…

— Prosím vás! Kvůli vaší mlčenlivosti sedím tři roky ve vězení! — vybuchla jsem.

Pavel sklopil oči. — Váš otec objevil velké zpronevěry na radnici… Chtěl to oznámit policii… Ale někdo ho varoval…

— Kdo?

Pavel zavrtěl hlavou. — Mám rodinu… bojím se…

Odešla jsem s pocitem bezmoci i vzteku. Ale aspoň něco jsem měla: motiv i možné pachatele mimo rodinu.

Začala jsem psát dopisy na státní zastupitelství i novinářům. Nikdo mi neodpověděl – až na jednoho mladého redaktora z regionálních novin, Tomáše Konečného.

Sešli jsme se v kavárně u nádraží.

— Váš případ mě zaujal… Ale potřebuju důkazy,
řekl Tomáš.

Předala jsem mu kopie dopisu i zápisky z otcova diáře, které jsem našla schované pod podlahou jeho pracovny.

Tomáš slíbil, že se pokusí něco zjistit. Uběhly týdny plné nejistoty a strachu – bála jsem se o sebe i o Artura.

Jednoho večera mi Tomáš zavolal:

— Lucie, mám něco velkého! Můžeme se sejít?

Sešli jsme se v parku za tmy. Tomáš mi ukázal kopie emailů mezi otcovým nadřízeným a místostarostou – jasné důkazy o korupci a hrozbách vůči otci.

— Myslíte, že by kvůli tomu někdo zabil celou rodinu? — zeptala jsem se tiše.

Tomáš přikývl: — V Česku už kvůli menším věcem zmizeli lidé beze stopy…

S těmito důkazy jsme šli na policii. Vyšetřování bylo znovu otevřeno – tentokrát už mě nikdo nemohl ignorovat.

Trvalo další rok, než policie zatkla dva muže z radnice za objednávku vraždy mé rodiny. Já byla konečně očištěna – ale pocit prázdnoty zůstal.

Artur se mi nikdy pořádně neomluvil. Naše vztahy zůstaly chladné – příliš mnoho bolesti mezi námi stálo jako neviditelná zeď.

Dnes sedím u stejného stolu v kuchyni jako první den po návratu a přemýšlím: Opravdu může člověk někdy odpustit takovou zradu? A co je horší – být obětí nespravedlnosti nebo žít s tím, že vám nikdo nevěřil?