Můj muž dal všechno jídlo, co jsem připravila na týden, své matce – cítím se zrazená a ponížená

„To snad nemyslíš vážně, Petře!“ vyhrkla jsem, když jsem otevřela lednici a zjistila, že je prázdná. Všechno, co jsem celý víkend vařila a pekla – guláš, svíčkovou, buchty i polévku – prostě zmizelo. V tu chvíli jsem měla pocit, že se mi zastavilo srdce. Malý Honzík seděl u stolu a ptal se: „Mami, kde je ta bábovka?“ A já nevěděla, co mu mám říct.

Petr přišel domů až večer. „Maminka byla u nás a potřebovala trochu jídla,“ řekl klidně, jako by se nic nestalo. „Tak jsem jí to všechno zabalil.“

„Všechno? To jsi mi ani nemohl říct? Co budeme celý týden jíst?“ vyjela jsem na něj. V očích mě pálily slzy. Věděla jsem, že jeho matka je nemocná a potřebuje pomoc, ale proč to musím být vždycky já, kdo ustoupí? Proč je moje práce v kuchyni tak samozřejmá, že ji může někdo jen tak vzít a dát pryč?

Petr jen pokrčil rameny. „Vždycky něco uvaříš. Jsi v tom dobrá.“

V tu chvíli jsem měla chuť křičet. Vzpomněla jsem si na všechny ty večery, kdy jsem po práci stála u plotny, zatímco Petr seděl u televize nebo byl s kamarády v hospodě. Na všechny ty dny, kdy jsem se snažila, aby doma bylo teplo, čisto a voňavo. Nikdy jsem si nestěžovala. Ale teď jsem měla pocit, že už nemůžu dál.

Zavolala jsem své sestře Lence. „Víš, co udělal? Všechno jídlo dal své mámě! Ani se mě nezeptal!“

Lenka jen povzdechla: „To je přesně ono. Oni si myslí, že to je samozřejmost. Že jsme tu od toho, abychom sloužily.“

Celou noc jsem nespala. Přemýšlela jsem o tom, jak jsme se s Petrem kdysi smáli v kuchyni, jak mi pomáhal krájet cibuli a ochutnával omáčky. Kde se to zlomilo? Kdy se z něj stal člověk, který mě bere jako služku?

Ráno jsem šla do práce s těžkým srdcem. Kolegové si povídali o víkendu, o rodinných obědech a já měla chuť brečet. Když jsem přišla domů, Petr seděl u stolu a četl noviny.

„Můžeme si promluvit?“ zeptala jsem se tiše.

„O čem?“ ani nezvedl oči.

„O tom, co se stalo s tím jídlem. O tom, jak se cítím.“

Petr si povzdechl: „Jano, vždyť to není taková tragédie. Máma je nemocná.“

„Já vím! Ale proč jsi mi to neřekl? Proč jsi mě postavil před hotovou věc? Víš vůbec, kolik času a energie mě to stálo?“

Chvíli bylo ticho. Pak Petr řekl: „Já nevím… prostě jsem myslel, že to zvládneš.“

V tu chvíli mi došlo, že to není jen o jídle. Je to o respektu. O tom, že moje práce doma není vidět a není ceněná. Že všechno, co dělám pro naši rodinu, je bráno jako samozřejmost.

Večer jsem seděla u stolu a psala seznam na nákup. Honzík přišel a objal mě kolem krku: „Mami, já mám hlad.“

Políbila jsem ho do vlasů a slíbila mu palačinky. Ale v hlavě mi pořád běžela jedna otázka: Jak dlouho ještě budu všechno dělat sama? Jak dlouho ještě budu čekat na vděk nebo aspoň uznání?

Druhý den jsem šla za Petrem a řekla mu: „Od teď si každý vaříme sám. A pokud budeš chtít něco dát své mámě, nejdřív se mě zeptáš.“

Petr byl překvapený. „To přece nemyslíš vážně…“

„Ale myslím,“ odpověděla jsem pevně. „Už nechci být ta neviditelná žena v pozadí.“

Začala jsem si víc vážit sama sebe. Přestala jsem dělat všechno automaticky a začala jsem říkat ne. Bylo to těžké – Petr byl zpočátku naštvaný, tchyně uražená. Ale Honzík mi jednou večer řekl: „Mami, ty jsi statečná.“

A já si uvědomila, že mám právo na respekt i doma. Že moje práce má hodnotu.

Někdy si ale pořád kladu otázku: Proč je pro tolik mužů samozřejmé brát ženskou práci jako něco neviditelného? Kdy se tohle změní? Co byste udělali vy na mém místě?