„Máš měsíc na vystěhování!“ – Příběh snachy mezi očekáváním rodiny a vlastními sny

„Máš měsíc na vystěhování!“ znělo to v kuchyni jako rána kladivem. Stála jsem tam, v ruce ještě držela utěrku, a dívala se na Barboru, moji tchyni, která mě nikdy nepřijala jako součást rodiny. Její oči byly tvrdé, hlas nekompromisní. Můj muž, Petr, seděl u stolu, díval se do hrnku s kávou a mlčel. V tu chvíli jsem věděla, že jsem na to sama.

„Barboro, to nemyslíte vážně,“ vydechla jsem tiše, ale ona jen pokrčila rameny. „Myslím to naprosto vážně, Jano. Už toho bylo dost. Tohle není tvoje domácnost. Petr je můj syn a já rozhodnu, kdo tu bude bydlet.“

V tu chvíli jsem měla chuť utéct. Ale místo toho jsem zůstala stát, jako by mě někdo přimrazil k podlaze. Petr pořád mlčel. V hlavě mi vířily myšlenky: Proč nic neříká? Proč mě nebrání? Vždyť jsme spolu už pět let, máme malou dceru Aničku, a přesto… pořád jsem tu jen host.

Když jsme se před dvěma lety stěhovali k Petrovi domů – tedy vlastně k jeho rodičům do starého domu v Kladně – věřila jsem, že je to jen dočasné řešení. Petr přišel o práci v továrně a já po mateřské těžko hledala něco na poloviční úvazek. Bylo to těžké období, ale doufala jsem, že společné bydlení nám pomůže překlenout krizi. Jenže místo toho se všechno zhoršilo.

Barbora byla žena starých pořádků. Každé ráno vstávala v pět, vařila polévky podle receptů své matky a očekávala, že budu dělat totéž. Když jsem si dovolila koupit instantní kávu nebo mraženou pizzu, dívala se na mě s opovržením. „Tohle není jídlo pro mou rodinu,“ říkávala často.

Petr se nikdy nepostavil na mou stranu. „Nech to být, Jano,“ šeptal mi večer v ložnici. „Máma je prostě taková. Vydrž to.“ Ale jak dlouho se dá vydržet život v domě, kde jste neustále pod drobnohledem? Kde vám někdo kontroluje nákupní tašky i způsob, jakým věšíte prádlo?

Začala jsem si hledat práci v Praze. Chtěla jsem něco víc než jen přežívat ze dne na den. Měla jsem sny – chtěla jsem být učitelkou v mateřské škole, pracovat s dětmi, mít vlastní byt. Ale Barbora měla jiné plány: „Tvoje místo je tady. Anička potřebuje babičku a Petr potřebuje klid.“

Jednoho večera jsem zaslechla rozhovor mezi Barborou a jejím manželem Josefem:

„Ta Jana tu nemá co dělat. Jenom nám přidělává starosti.“
„Ale co Petr?“
„Petr je slaboch. Kdyby měl rozum, už by ji dávno poslal pryč.“

Ten večer jsem poprvé opravdu plakala. Ne kvůli sobě, ale kvůli Aničce. Co jí můžu nabídnout? Jaký vzor jí dávám?

Začala jsem si psát deník. Každý večer jsem do něj zapisovala své pocity, strachy i malé radosti – třeba když Anička poprvé řekla „mami, mám tě ráda“ nebo když mi kamarádka Lenka nabídla pomoc s hledáním práce.

Jednoho dne mi Lenka zavolala: „Jano, mám pro tebe místo v soukromé školce na Smíchově! Není to moc peněz, ale je to začátek.“

Srdce mi poskočilo radostí i strachem zároveň. Co když to nezvládnu? Co když Petr nebude chtít odejít?

Večer jsem mu to řekla: „Petře, mám práci v Praze. Chci se odstěhovat. Jen my dvě s Aničkou.“

Petr dlouho mlčel. Pak řekl: „Já tady zůstanu s mámou. Ona mě potřebuje.“

V tu chvíli se mi zhroutil svět. Všechno to úsilí, všechny kompromisy… a nakonec jsem zůstala sama.

Barbora byla spokojená: „Vidíš? Říkala jsem ti to.“

Začala jsem balit věci do krabic. Každý den jsem si opakovala: „Děláš to pro Aničku. Děláš to pro sebe.“

První noc v malém podnájmu na Smíchově byla těžká. Anička plakala a chtěla za tatínkem. Já plakala s ní. Ale ráno jsme spolu šly do školky a já cítila poprvé po letech svobodu.

Začaly jsme nový život – bez Barbory, bez Petrova mlčení, bez strachu z každého dalšího dne.

Občas si říkám: Udělala jsem správně? Měla jsem bojovat víc za naše manželství? Nebo je lepší žít svůj život podle sebe?

Co byste udělali vy na mém místě? Má smysl obětovat své sny kvůli rodině? Napište mi svůj názor…