„Proč vždycky platím já?“ – Výpověď české ženy o penězích ve vztahu

„To myslíš vážně, Tomáši? Zase nemáš na nájem?“ slyším svůj vlastní hlas, jak se třese vztekem i zoufalstvím. V ruce držím složenku a v břiše mi hoří známý uzel. Tomáš sedí na gauči, nohy na stole, v ruce mobil. „Promiň, lásko, víš, že mi ještě nepřišla výplata,“ odpoví bez mrknutí oka. Už ani nevzhlédne.

V tu chvíli mi hlavou proběhne celý náš společný život. Jsem Petra, je mi třicet čtyři a s Tomášem žiju už pět let. Když jsme se poznali, byl to sympaťák – vtipný, pozorný, pořád mě někam zval. Jenže už tehdy jsem si všimla, že když došlo na placení, vždycky nějak „zapomněl peněženku“ nebo „zrovna neměl drobné“. Tehdy mi to přišlo roztomilé. Dneska bych si nafackovala.

První rok jsem to neřešila. Byla jsem zamilovaná až po uši a říkala si, že to je přece jedno, kdo co platí. Ale pak přišel společný byt. A s ním složenky, nákupy, účty za internet. Najednou jsem zjistila, že všechno platím já. Tomáš měl vždycky nějaký důvod – buď mu zpozdili výplatu, nebo musel něco poslat mamince, nebo mu „nečekaně“ odešla pračka. A já? Já jsem platila.

Moje máma mi říkala: „Petro, nenech se využívat.“ Ale já jsem ji neposlouchala. Věřila jsem, že se to zlepší. Že Tomáš jen prochází těžším obdobím. Jenže to období trvá už čtyři roky.

Jednou jsem si dovolila říct mu, že bych byla ráda, kdyby aspoň jednou zaplatil večeři v restauraci. Podíval se na mě jako na blázna: „Ty mi to snad vyčítáš? Vždyť víš, že teď šetřím na nový počítač.“

Začala jsem se cítit provinile. Jako bych byla špatná partnerka jen proto, že chci trochu spravedlnosti. Ale pak přišel den, kdy jsem zjistila, že Tomáš si koupil nový telefon za dvacet tisíc. A mně tvrdil, že nemá na nájem.

„Tomáši, kde jsi vzal peníze na ten telefon?“ zeptala jsem se tiše.

„To je moje věc,“ odsekl.

V tu chvíli se ve mně něco zlomilo. Přestala jsem věřit jeho výmluvám. Začala jsem počítat – kolik mě tenhle vztah vlastně stojí? Každý měsíc dávám stranou peníze na společné výdaje a na konci měsíce mi nezbývá skoro nic. Tomáš si mezitím kupuje nové hračky a já mám pocit, že žiju s dítětem.

Začala jsem o tom mluvit s kamarádkami. Jedna mi řekla: „Petro, tohle není normální. Vztah je o rovnováze.“ Druhá jen pokrčila rameny: „Znám to taky. Můj bývalý byl stejný.“

Jednou večer jsme seděli u televize a já už to nevydržela: „Tomáši, myslíš si, že je fér, abych všechno platila já?“

Zamračil se: „Co pořád řešíš? Vždyť jsme přece spolu.“

„Ale já už nemůžu dál,“ rozbrečela jsem se.

Tomáš vstal a odešel do ložnice. Neutěšil mě. Neřekl ani slovo.

Druhý den ráno jsem našla na stole lístek: „Jdu k mámě.“

Seděla jsem v kuchyni a poprvé za dlouhou dobu cítila úlevu. Možná poprvé za těch pět let jsem měla chvíli klid.

Ale pak přišel strach. Co když jsem udělala chybu? Co když už nikoho nenajdu? Co když je tohle cena za lásku?

Začala jsem hledat odpovědi v sobě i kolem sebe. Mluvila jsem s mámou, s kamarádkami, dokonce i s kolegyní v práci. Všechny mi řekly totéž: „Petro, zasloužíš si víc.“

Po týdnu se Tomáš vrátil domů. Sedl si ke mně do kuchyně a řekl: „Promiň.“

Čekala jsem vysvětlení. Čekala jsem změnu.

„Ale víš, že teď fakt nemám peníze,“ dodal hned vzápětí.

A tehdy jsem pochopila, že se nic nezmění.

Začala jsem plánovat svůj odchod. Hledala jsem nový byt, spočítala si úspory a poprvé po dlouhé době myslela na sebe.

Když jsem Tomášovi řekla, že odcházím, rozesmál se: „Stejně bys beze mě byla ztracená.“

Ale nebyla jsem.

Dneska žiju sama v malém bytě na Žižkově a poprvé v životě mám pocit svobody. Peníze mi sice pořád nechybí – ale už je neutrácím za někoho jiného.

Občas si říkám: Proč jsme my ženy tak často ochotné obětovat všechno pro vztah? A kde je ta hranice mezi láskou a využíváním?

Co si o tom myslíte vy?