Když mě tchyně vyhodila z domu: Příběh o zradě, odvaze a novém začátku

„Okamžitě si sbal věci a vypadni z mého domu!“ křičela na mě paní Novotná, moje tchyně, zatímco venku zuřil déšť a já stála v předsíni s mokrými vlasy a třesoucíma se rukama. Byla jsem v šoku. Ještě před hodinou jsme spolu večeřely, i když už tehdy bylo cítit napětí ve vzduchu. Můj manžel Petr byl na služební cestě v Brně a já zůstala v jejich domě v malém městečku u Hradce Králové sama s jeho matkou. Nikdy jsme si nebyly blízké, ale tohle jsem nečekala.

„Paní Novotná, prosím vás, co se stalo? Proč tohle děláte?“ snažila jsem se zachovat klid, i když mi hlas selhával. „To ty dobře víš! Myslíš si, že jsi lepší než my? Že si můžeš dělat, co chceš? Tohle je můj dům a já rozhodnu, kdo tu bude bydlet!“ Její oči byly tvrdé jako kámen. Věděla jsem, že nemá smysl odporovat. Vzala jsem si kabát, batoh a tašku s pár věcmi. Venku lilo jako z konve. Když jsem za sebou zavírala dveře, slyšela jsem ještě její poslední slova: „A nevracej se! Petr se o všem dozví.“

Stála jsem na ulici, promočená na kost, s mobilem v ruce. Komu mám zavolat? Rodiče bydlí daleko na Moravě a kamarádky mají své rodiny. Nakonec jsem vytočila číslo své nejlepší kamarádky Jitky. „Lucko? Co se děje?“ ozvalo se rozespale. „Jitko, prosím tě… můžu k vám na noc? Tchyně mě vyhodila z domu.“

Jitka ani na vteřinu nezaváhala. „Přijeď hned. Otevřu ti.“

Cestou k Jitce jsem přemýšlela, kde se to všechno pokazilo. Když jsme se s Petrem brali, byla jsem šťastná. On byl milý, pozorný, pracovitý – a jeho matka byla tehdy jen trochu odměřená. Po svatbě jsme se nastěhovali k ní, protože jsme šetřili na vlastní byt. Vždycky mi dávala najevo, že nejsem dost dobrá pro jejího syna. Kritizovala moje vaření, způsob jak uklízím, dokonce i to, jak se oblékám do práce v knihovně. Petr se mě občas zastal, ale většinou jen mlčel.

U Jitky doma mě čekalo teplo a objetí. „Tohle je šílený,“ kroutila hlavou Jitka, když jsem jí všechno vyprávěla. „A co Petr? Věděl o tom?“ Zavrtěla jsem hlavou: „Je na služebce. Ani nevím, jestli mu mám volat…“

Noc jsem probděla v slzách a ráno jsem měla oči opuchlé jako nikdy. Když jsem konečně našla odvahu zavolat Petrovi, byl překvapený i rozčilený: „Cože? Máma tě vyhodila? To snad není možný! Hned jí volám.“

Jenže místo podpory přišla další rána. Petr mi po hodině volal zpět: „Lucko… máma říká, že jsi jí byla drzá a že už tě tam nechce. Já… nevím, co mám dělat.“

„Nevíš? To myslíš vážně?“ vybuchla jsem zoufalstvím. „Tohle je tvoje rodina! Já nemám kam jít!“

„Promiň… já to nějak zkusím vyřešit až přijedu.“

Zůstala jsem u Jitky ještě pár dní. Každý den jsem chodila do práce s pocitem hanby a strachu, že mě někdo uvidí a bude se ptát, proč nebydlím doma. Večer jsme s Jitkou seděly u čaje a ona mě povzbuzovala: „Musíš si najít vlastní cestu. Nemůžeš čekat, že Petr všechno zařídí.“

Začala jsem hledat podnájem. Bylo to těžké – ceny byly vysoké a já měla jen průměrný plat knihovnice. Nakonec jsem našla malý byt 1+kk na okraji města. První noc v novém bytě jsem seděla na podlaze mezi krabicemi a brečela – tentokrát ale ne ze zoufalství, ale z úlevy.

Petr přijel domů až za týden. Zavolal mi: „Lucko, můžeme se sejít?“ Sešli jsme se v kavárně na náměstí. Byl nervózní a unavený.

„Promiň mi to všechno,“ začal tiše. „Máma je tvrdohlavá… ale já taky nevím, co mám dělat.“

„A co chceš dělat?“ zeptala jsem se přímo.

„Já… chtěl bych být s tebou. Ale máma je nemocná… potřebuje mě.“

V tu chvíli mi došlo, že Petr nikdy nebude schopen postavit se své matce kvůli mně. Byla jsem pro něj vždycky až druhá.

Odešla jsem z kavárny s hlavou vztyčenou. Začala jsem nový život – sama, ale svobodná. Postupně jsem si zařídila byt podle svého vkusu, našla nové přátele a začala chodit na kurzy tvůrčího psaní.

Tchyně mi už nikdy nezavolala a Petr mi časem napsal jen krátkou zprávu: „Omlouvám se za všechno.“

Dnes už vím, že rodina není vždycky ta krevní – někdy jsou to lidé, kteří vás podrží ve chvíli největšího zoufalství.

Někdy si večer před spaním kladu otázku: Proč je tak těžké postavit se vlastní rodině? A kolik žen v Česku zažívá podobné ponížení – a mlčí o tom?