„Jak jste mohli takhle ponížit mé děti?“ – Nedělní oběd, který roztrhl naši rodinu

„To snad nemyslíte vážně!“ vykřikla jsem a v tu chvíli se v jídelně rozhostilo ticho, které by se dalo krájet. Všichni seděli kolem stolu, talíře s nedojedeným svíčkovým a knedlíky před sebou, a já cítila, jak mi hoří tváře. Moje dcera Anička měla slzy na krajíčku, syn Tomáš se díval do stolu a snažil se být neviditelný. Tchyně paní Novotná si odkašlala a s ledovým klidem pronesla: „No tak, Jano, děti si musí zvyknout na trochu kritiky. Ve škole to taky nebude vždycky jednoduché.“

Bylo to jako facka. Věděla jsem, že moje děti nejsou dokonalé – Anička je citlivá a Tomáš trochu nešikovný, ale nikdy bych je veřejně neponížila. A už vůbec ne před celou rodinou. Jenže dnes, během nedělního oběda, se všechno změnilo. Tchán začal vyprávět historku o tom, jak Tomáš minulý týden upustil misku s polévkou na podlahu. „To je ale nemehlo,“ smál se a ostatní se přidali. Anička se snažila bratra bránit, ale hned dostala od babičky vynadáno, že je drzá.

Podívala jsem se na svého muže Petra. Čekala jsem, že něco řekne, že nás podpoří. Ale on jen mlčky krájel maso a tvářil se, jako by tam nebyl. V tu chvíli jsem pochopila, že jsme na to sami.

„Mami, můžeme jít domů?“ zašeptala Anička a já cítila, jak mi srdce puká. Vždycky jsem chtěla, aby moje děti měly rodinu – babičku, dědu, tety a bratrance. Ale za jakou cenu?

Když jsme přišli domů, Tomáš se zavřel v pokoji a Anička mi vlezla do postele. „Proč nás nemají rádi?“ ptala se tiše. Objala jsem ji a slíbila si, že už nikdy nedovolím, aby jim někdo ubližoval.

Večer jsem si sedla s Petrem do kuchyně. „Proč jsi nic neřekl?“ zeptala jsem se ho přímo. Zvedl oči od telefonu a pokrčil rameny: „Víš, jak jsou naši. Nechtěl jsem dělat dusno.“

„Ale dusno už bylo! Viděl jsi Aničku? Viděl jsi Tomáše? Tohle jim nemůžeme dělat.“

Petr jen mlčel. V tu chvíli jsem věděla, že pokud něco nezměním já, nezmění to nikdo.

Další týden přišla pozvánka na další rodinný oběd. Děti mě prosily, abychom nešli. A já poprvé řekla ne. Tchyně mi volala: „Jano, co to má znamenat? Rodina je přece nejdůležitější!“

„Ano,“ odpověděla jsem jí klidně. „Ale moje děti jsou pro mě důležitější než vaše poznámky.“

Od té doby jsme k Novotným přestali jezdit. Petr byl naštvaný, hádali jsme se skoro každý večer. „Přeháníš to! Děti si musí zvyknout!“ křičel na mě jednou v kuchyni.

„Ne! Děti si nemusí zvyknout na to, že je někdo ponižuje! To není výchova!“ odpověděla jsem mu a poprvé v životě jsem měla pocit, že stojím sama proti všem.

Začaly chodit řeči – prý jsem hysterka, prý rozbíjím rodinu. Moje máma mi volala: „Janičko, nemůžeš být pořád tak tvrdohlavá…“ Ale já věděla své.

Děti byly šťastnější. Anička začala zpívat ve sboru a Tomáš chodil na keramiku. Nikdo je nesrovnával s bratranci ani nezesměšňoval jejich chyby.

Petr se časem smířil s tím, že k jeho rodičům už nejezdíme tak často. Ale mezi námi zůstalo něco zlomeného. Někdy večer sedím v kuchyni u hrnku čaje a přemýšlím: Udělala jsem dobře? Opravdu je lepší být bez rodiny než dovolit svým dětem trpět?

Možná jsem přišla o část rodiny, ale získala jsem zpět sebeúctu svých dětí. Jen někdy přemýšlím – kolik matek by mělo odvahu udělat totéž? A kolik z vás by dokázalo říct: „Dost!“?