„Ten dům není pro ně“ – Když se rodina nastěhuje bez pozvání. Můj boj o vlastní život

„To snad nemyslíš vážně, mami!“ slyšela jsem Petra, jak zvýšeným hlasem mluví do telefonu. Stála jsem v kuchyni, ruce se mi třásly a v hlavě mi hučelo. Právě jsme s dětmi rozbalovali poslední krabice v našem novém domě na okraji Prahy, když zazvonil telefon. Petrova matka, paní Novotná, oznámila, že ona s manželem musí okamžitě opustit svůj byt kvůli rekonstrukci a že se na pár týdnů nastěhují k nám. Ani se nezeptala, prostě to oznámila.

„Petře, to přece nemůžeme dovolit,“ šeptla jsem zoufale, když zavěsil. „Vždyť jsme ten dům kupovali pro nás, pro naši rodinu. Potřebujeme klid.“

Petr se na mě podíval s výrazem člověka, který už dávno rezignoval na boj s vlastní matkou. „Kateřino, co mám dělat? Víš, jaká je máma. Když si něco usmyslí…“

A tak to začalo. Druhý den ráno přijel stěhovací vůz a s ním i paní Novotná s manželem. Vtrhli do našeho domu jako uragán. „Tady bude naše ložnice,“ rozhodla tchyně a ukázala na pokoj pro hosty, který jsme plánovali jako pracovnu. „A tady si dáme televizi.“

Děti byly zmatené. Malý Honzík se mě ptal: „Mami, proč tu babička s dědou bydlí? Nechtěla jsi mít pokoj pro sebe?“

„To je jen na chvíli,“ zalhala jsem mu a sama tomu nevěřila.

První týden byl peklo. Tchyně mi neustále radila, jak mám vařit („Polévka se solí až nakonec, Kateřino!“), jak mám vychovávat děti („Nech ho běhat bosýho, aspoň otužuje!“) a dokonce i jak mám mluvit s Petrem („Měla bys být milejší, on má těžkou práci.“). Tchán byl tišší, ale jeho pohledy říkaly vše – podle něj jsem byla rozmazlená měšťanda.

Jednoho večera jsem už nevydržela. Seděla jsem v koupelně na zemi a tiše plakala. Petr za mnou přišel a sedl si vedle mě.

„Kateřino, promiň… Já nevím, jak to řešit. Máma je tvrdohlavá, táta ji podpoří ve všem. Ale já nechci přijít o klid doma…“

„A co já?“ vyhrkla jsem. „Já už nemůžu! Nemám tu ani kousek soukromí! Děti jsou zmatené, já jsem unavená…“

Petr mě objal, ale cítila jsem, že je mezi námi zeď. Začali jsme se hádat častěji. On bránil rodiče („Vždyť jsou to jen staří lidé!“), já bránila naši rodinu („Ale my jsme teď tvoje rodina!“).

Jednoho dne jsem přišla domů z práce a našla tchyni v naší ložnici. Přerovnávala mi šuplíky.

„Co to děláte?“ vyhrkla jsem.

„Jen ti pomáhám s pořádkem,“ odpověděla klidně.

V tu chvíli mi praskly nervy. „Tohle je MŮJ dům! Můj prostor! Nemáte právo mi tu všechno přerovnávat!“

Tchyně se urazila a celý večer trucovala v pokoji. Petr byl naštvaný na mě: „Nemusela jsi být tak ostrá.“

Začala jsem si připadat jako cizinec ve vlastním domě. Děti byly nervózní, Honzík začal koktat a Anička se v noci budila s pláčem.

Jednou večer jsem zaslechla tchyni, jak telefonuje své sestře: „Kateřina je hysterka. Neumí se postarat o domácnost ani o Petra. Chudák můj syn.“

To už bylo moc. Druhý den ráno jsem sbalila děti a odjela k mojí mamince do Říčan.

Petr mi volal: „Kam jste jeli? Máma je z toho špatná.“

„A co já?“ zařvala jsem do telefonu. „Já už to nevydržím! Buď odejdou oni, nebo my!“

Následovalo několik dní ticha. Petr přijel za námi až po týdnu.

„Promluvím si s nimi,“ slíbil mi tiše.

Trvalo to ještě další měsíc, než si Petrovi rodiče našli náhradní bydlení. Když konečně odjeli, v domě bylo ticho – ale mezi mnou a Petrem zůstalo napětí.

Začali jsme chodit na rodinnou terapii. Pomalu jsme se učili znovu spolu mluvit a nastavovat hranice.

Dnes už jsou děti klidnější a já se zase cítím doma jako doma. Ale pořád ve mně zůstává strach: Co když se to stane znovu? Kolik toho má člověk obětovat pro rodinu? A kde je ta hranice mezi pomocí a ztrátou sebe sama?

Někdy si říkám: Je správné obětovat vlastní štěstí kvůli druhým? Co byste udělali vy na mém místě?