Už nikdy nebudu věřit své tchyni: Jeden den, který změnil všechno

„Proč jsi to udělala, Jitko?“ vyhrkla jsem, když jsem vešla do bytu a uviděla svého malého Filípka samotného v postýlce, uplakaného a s horečkou. V tu chvíli jsem měla pocit, že se mi zastavilo srdce. Bylo už po šesté večer a já se vracela z dalšího dne v práci, kde jsem musela zůstat přesčas, protože v naší malé účetní firmě v centru Plzně je teď konec roku a uzávěrky nepočkají. Věděla jsem, že Filípek není zdravý – ráno měl teplotu a kašlal. Proto jsem poprosila svou tchyni Jitku, aby ho pohlídala. Vždycky říkala, že je tu pro nás, že jí můžu věřit.

Ale když jsem teď stála ve dveřích a slyšela ticho bytu, bylo mi jasné, že něco není v pořádku. „Jitko?“ volala jsem do prázdna. Nikdo se neozýval. Filípek ležel v postýlce, tvář měl rozpálenou a ručičky studené. Okamžitě jsem mu změřila teplotu – 39,8! Srdce mi bušilo až v krku. V tu chvíli se otevřely dveře a Jitka vešla dovnitř s taškou z Lidlu.

„Promiň, musela jsem si skočit nakoupit,“ řekla klidně, jako by se nic nestalo. „Filípek spal, tak jsem si říkala, že to stihnu.“

„On je nemocný! Nemůžeš ho tu nechávat samotného!“ křičela jsem na ni a slzy mi tekly po tváři. „Co kdyby se mu něco stalo? Co kdyby se dusil nebo dostal záchvat?“

Jitka jen pokrčila rameny: „Vždyť jsem byla pryč jen půl hodiny. Ty to přeháníš.“

V tu chvíli jsem cítila takovou bezmoc a vztek, že jsem se musela opřít o zeď. V hlavě mi běžely všechny ty noci, kdy jsem byla s Filípkem sama, protože můj manžel Petr pracuje na směny v automobilce v Mladé Boleslavi a domů jezdí jen na víkendy. Všechny ty chvíle, kdy jsem si říkala, že aspoň Jitka je tu pro nás – že jí můžu svěřit to nejcennější, co mám.

Ale teď? Teď jsem viděla jen ženu, která dala přednost levným rohlíkům před zdravím mého dítěte.

Zavolala jsem doktorce a ta mi řekla, že mám Filípka okamžitě přivézt na pohotovost. Jitka chtěla jet s námi, ale já ji odmítla. „Nechci tě teď vidět,“ řekla jsem jí tvrdě. „Zklamala jsi mě.“

Cesta do nemocnice byla jako zlý sen. Filípek byl malátný a pořád plakal. V čekárně seděla starší paní a dívala se na mě soucitně. „To bude dobré,“ řekla tiše. Ale já měla pocit, že se mi svět rozpadá pod rukama.

Naštěstí šlo „jen“ o silnou virózu, ale lékařka mě upozornila, že při tak vysoké horečce mohlo dojít i ke křečím nebo kolapsu. Když jsme se vrátili domů, Filípek konečně usnul a já seděla v kuchyni a třásla se po celém těle.

Petr mi volal až pozdě večer. „Co se stalo?“ ptal se vyděšeně. Všechno jsem mu vyprávěla – jak Jitka odešla a nechala Filípka samotného. Čekala jsem, že mě podpoří. Místo toho ale řekl: „Máma to určitě nemyslela zle. Vždyť víš, že je trochu lehkomyslná.“

V tu chvíli jsem měla pocit, že jsem na všechno úplně sama. Že ani vlastní manžel nechápe, jak moc mě to ranilo.

Další dny byly plné napětí. Jitka mi psala zprávy – omlouvala se, nabízela pomoc. Ale já už jí nedokázala odpovědět. Když přišla na návštěvu, otevřela jsem jí jen na chodbu.

„Prosím tě, Lucko,“ začala prosebně, „vždyť víš, že bych Filípkovi nikdy neublížila.“

„Ale ublížila jsi,“ odpověděla jsem tiše. „Nechápu, jak jsi mohla odejít.“

Jitka začala plakat: „Já už nevím, co mám dělat. Petr mi říká, že tě mám nechat být… Ale já tě mám ráda jako vlastní dceru.“

Stála tam v předsíni a já cítila jen prázdnotu. Tolikrát jsme spolu pekly vánoční cukroví, tolikrát mi pomohla s hlídáním… Ale teď? Teď už to nebylo stejné.

Začala jsem si všechno dělat sama – i když to znamenalo méně spánku a víc únavy. Petr byl čím dál častěji pryč a doma panovalo ticho. Když přijel na víkend, hádali jsme se kvůli každé maličkosti.

Jednou večer přišel za mnou do kuchyně: „Lucko, nemůžeš mámě odpustit? Vždyť jsme rodina.“

Podívala jsem se na něj: „A co když už jí nikdy nebudu moct věřit? Co když už nikdy nebudu moct klidně odejít z domu a nechat Filípka s ní?“

Petr jen mlčel.

Od té doby uplynulo několik měsíců. S Jitkou jsme spolu mluvily jen zdvořile – o počasí nebo o tom, co Filípek potřebuje do školky. Ale důvěra byla pryč.

Někdy v noci ležím vedle spícího syna a přemýšlím: Je možné znovu věřit člověku, který vás takhle zklamal? Nebo je lepší chránit své dítě za každou cenu – i když to znamená rozbít rodinu?

Co byste udělali vy? Dá se něco takového vůbec odpustit?