Stín na ulici a pravda, kterou nikdo nechtěl slyšet

„To není možné, Aničko! Ty si to jenom vymýšlíš!“ křičela na mě teta Jana, zatímco máma stála u kuchyňské linky a nervózně si mnula ruce. Vzduch v panelákovém bytě na sídlišti v Brně byl těžký, naplněný napětím a nedůvěrou. Bylo to přesně rok zpátky, na Zelený čtvrtek, kdy se všechno změnilo.

Ten večer jsem šla z doučování domů. Ulice byla prázdná, jen sem tam projelo auto nebo někdo spěchal s nákupem. Najednou jsem ucítila za sebou kroky. Zrychlila jsem, ale kroky byly stále blíž. Otočila jsem se a zahlédla stín – vysoký muž v tmavé bundě, tvář schovanou pod kapucí. Srdce mi bušilo až v krku. Přidala jsem do kroku, ale on taky. Když jsem zabočila do naší ulice, rozběhla jsem se. Muž se zastavil u lampy a jen mě sledoval. Utíkala jsem domů, zabouchla dveře a rozplakala se.

Když jsem to řekla mámě, objala mě, ale v očích měla pochybnosti. „Možná sis to spletla, Aničko. Třeba to byl jen soused.“ Ale já věděla, co jsem viděla. Další dny jsem byla nervózní, bála jsem se chodit ven. Ve škole jsem byla zamlklá, kamarádky si toho všimly.

„Co je s tebou?“ ptala se mě Lucka o přestávce.

„Nic… jen mám pocit, že mě někdo sleduje,“ šeptla jsem.

„To je blbost, tady se nic neděje,“ mávla rukou.

Jenže já věděla své. Každý večer jsem se bála jít venčit psa. Máma mi nevěřila a táta byl pořád v práci nebo v hospodě. Když jsem to řekla babičce, jen pokrčila rameny: „Dneska jsou děti moc citlivé.“

Jednou večer jsme seděli u večeře a já znovu začala o tom muži. Teta Jana vybuchla: „Aničko, už toho nech! Děláš nám ostudu před sousedy! Nikdo tě nesledoval!“ Máma mlčela, ale viděla jsem v jejích očích strach i bezmoc.

Začala jsem mít noční můry. Budila jsem se zpocená a křičela. Máma mě hladila po vlasech, ale pořád opakovala: „To přejde.“ Jenže nepřešlo.

Jednoho dne přišla máma domů rozrušená. „Aničko, dneska mi volala paní z vedlejšího vchodu. Prý ji někdo sledoval cestou z práce…“

Podívala jsem se na ni s nadějí: „Vidíš? Nejsem blázen!“

Máma mě poprvé opravdu objala a řekla: „Odpusť mi, že jsem ti nevěřila.“

Začalo vyšetřování. Policie obcházela byty a ptala se sousedů. Ukázalo se, že nejsem jediná – několik žen si stěžovalo na podivného muže v okolí. Najednou už nikdo neříkal, že si vymýšlím.

Ale škoda už byla napáchána. Dlouhé týdny osamění a nedůvěry ve mně zanechaly hlubokou stopu. Ve škole se mi smáli: „Hele, to je ta hysterka!“ Kamarádky se mi vyhýbaly. Máma se snažila všechno napravit – chodila se mnou ven, mluvila s učitelkami i s tetou Janou.

Jednou večer jsme seděly s mámou na balkoně a ona tiše řekla: „Víš, Aničko, někdy je těžké věřit i vlastním dětem. Bojíme se pravdy, protože je děsivá.“

Přikývla jsem a cítila slzy v očích. „Ale proč mi nikdo nevěřil? Proč je jednodušší říct, že si vymýšlím?“

Máma mlčela a jen mě držela za ruku.

Dnes už je všechno jinak – muž byl nakonec dopaden díky kamerám na ulici. Ale vztahy v rodině už nikdy nebudou stejné. Naučila jsem se nevěřit slepě dospělým a bojovat za svou pravdu.

Někdy večer přemýšlím: Kolik dětí kolem nás prožívá něco podobného? Kolik z nich zůstane nevyslyšeno jen proto, že dospělí mají strach slyšet pravdu?