Když dcera změní názor: Příběh o mateřství, strachu a rodinných poutech

„Mami, já to nezvládnu! Prosím tě, přijď…“ Kasia mi volala v půl třetí ráno. Její hlas byl zlomený, plný slz a zoufalství. Seděla jsem na posteli, srdce mi bušilo až v krku. Věděla jsem, že tohle není obyčejný záchvat paniky. Něco se stalo.

Kasia byla vždycky jiná. Už na gymnáziu říkala, že děti nikdy mít nebude. „Mami, svět je přelidněný a já chci žít pro sebe,“ smála se tehdy, když jsem jí opatrně naznačila, že bych jednou ráda byla babičkou. Přijala jsem to. Ne každý je stvořený pro mateřství.

Ale pak přišel ten den. Kasia mi oznámila, že je těhotná. Neplánovaně. Otec dítěte – Tomáš – byl spíš kamarád než partner. „Nechci to dítě,“ šeptala mi tehdy do telefonu. „Ale nemůžu ho dát pryč.“

Porod byl těžký. Malý Matěj se narodil předčasně a první týdny strávil v inkubátoru v Motole. Kasia byla vyčerpaná, Tomáš zmizel hned po porodu. Zůstaly jsme na to samy.

První měsíce jsem u ní byla skoro pořád. Vařila jsem, prala, držela ji za ruku, když plakala nad postýlkou. Ale pak jsem musela zpátky do práce – jsem účetní v malé firmě v Nuslích a nemůžu si dovolit přijít o místo.

Kasia se začala propadat do temnoty. Nechodila ven, nejedla, Matěje krmila jen mechanicky. „Mami, já ho nemiluju,“ řekla mi jednou večer. „Já ho nechci.“

Bylo to jako rána pěstí do žaludku. Vždycky jsem si myslela, že mateřský instinkt je samozřejmost. Ale Kasia byla jiná. Začala jsem jí domlouvat: „To přejde, uvidíš. Každá máma si někdy připadá neschopná.“ Ale ona jen zavrtěla hlavou.

Jednou jsem přišla neohlášeně a našla ji sedět na zemi v kuchyni, Matěj plakal v postýlce už asi hodinu. Kasia měla prázdný pohled a v ruce hrnek s čajem, který už dávno vystydl. „Já už nemůžu,“ zašeptala.

Začaly jsme chodit k psycholožce. Kasia odmítala léky i skupinovou terapii. „Nechci být ta bláznivá matka,“ říkala tvrdohlavě. Já mezitím balancovala mezi prací a péčí o vnuka i dceru. Moje vlastní zdraví šlo stranou – začaly mě bolet záda, přestala jsem spát.

Jednou večer jsme se pohádaly. „Proč jsi mě vůbec nutila si ho nechat?“ vyčetla mi Kasia. „Nikdy jsi mě neposlouchala!“ Bylo to nespravedlivé – nikdy jsem ji nenutila, jen jsem jí řekla, že rozhodnutí je na ní.

Začala jsem pochybovat o sobě i o ní. Co když jsem opravdu udělala chybu? Co když by bylo lepší, kdyby Matěj vyrůstal jinde? Ale pak jsem viděla jeho oči – stejné jako měla Kasia jako malá – a věděla jsem, že ho nedokážu opustit.

Jednoho dne mi Kasia oznámila, že odchází na pár dní pryč. „Musím si srovnat myšlenky,“ řekla a nechala mi Matěje na krku. Byla jsem na ni naštvaná i zoufalá zároveň. Dva dny jsem nejedla, jen jsem běhala mezi prací a domem, Matěj měl horečku a já nevěděla, co dělat.

Když se Kasia vrátila, byla jiná – klidnější, ale odtažitá. „Rozhodla jsem se,“ řekla mi u snídaně. „Půjdu na půl roku do léčebny. Ty se o Matěje postaráš?“

Zamrazilo mě. Bylo mi 57 let a najednou jsem měla být matkou malému dítěti. Můj muž zemřel před pěti lety na rakovinu a já si myslela, že nejhorší mám za sebou.

Ale kývla jsem.

První týdny byly peklo. Matěj plakal každou noc, já usínala nad účetními knihami a ráno vstávala s kruhy pod očima. Kolegové v práci si začali šeptat – proč má Alena najednou malé dítě? Sousedi se ptali, jestli je Kasia v pořádku.

Začala jsem nenávidět svůj život i sama sebe za to, že nejsem lepší babička ani matka.

Jednou večer jsem seděla u Matějovy postýlky a brečela s ním. Najednou mě napadlo: Co když tohle nikdy neskončí? Co když Kasia už nikdy nebude chtít být matkou?

Po třech měsících mi zavolala z léčebny: „Mami, děkuju ti… ale nevím, jestli to zvládnu.“

A já jí poprvé řekla pravdu: „Ani já nevím.“

Dnes je Matějovi rok a půl a Kasia se pomalu vrací domů. Je k němu pořád trochu chladná, ale snaží se – aspoň někdy ho vezme do náruče nebo mu přečte pohádku.

Já sama nevím, jestli jsme to zvládly dobře nebo špatně. Jen vím, že rodina není samozřejmost a mateřství není vždycky dar.

Někdy večer sedím u okna a ptám se sama sebe: Kde je ta hranice mezi pomocí a obětí? A jak poznám, kdy už toho bylo dost?