Sama proti všem: Příběh o mé cestě za mateřstvím

„Paní Novotná, je mi líto, ale vaše šance na přirozené otěhotnění jsou téměř nulové.“ Ta slova mi rezonují v hlavě už třetí rok. Seděla jsem v ordinaci gynekologie v Motole, ruce se mi třásly a v očích mě pálily slzy. Bylo mi třicet šest a celý život jsem si říkala, že na děti je čas. Jenže čas mi utekl mezi prsty jako písek.

„A co teď?“ zeptala jsem se tehdy chraplavým hlasem. Lékařka se na mě podívala s lítostí, kterou jsem nenáviděla. „Můžeme zkusit umělé oplodnění. Ale… sama? Bez partnera? Víte, jak to u nás chodí.“

Věděla jsem. Všichni kolem mě věděli. V Česku je žena bez muže podezřelá, zvlášť když chce dítě. Ale já už nemohla čekat na toho pravého, který možná nikdy nepřijde. Chtěla jsem dítě. Chtěla jsem rodinu. I kdybych ji měla tvořit jen já a ono.

Když jsem to řekla mámě, rozhostilo se ticho, jaké jsem v našem panelákovém bytě v Holešovicích nezažila od dětství. „Ančo, to přece nemůžeš myslet vážně,“ řekla nakonec a upřeně se na mě zadívala přes brýle. „Co tomu řeknou lidi? A co když to nezvládneš?“

Táta mlčel. Jen si nalil další panáka slivovice a díval se z okna na šedé dvorky. Bratr Petr se mi vysmál: „Ty a dítě? Vždyť jsi nikdy nevydržela ani s kocourem!“

Ale já jsem věděla své. Po nocích jsem četla diskuse na Modrém koníkovi, hledala kliniky, počítala úspory. V práci v bance jsem byla pořád ta spolehlivá Anna, která nikdy neodmlouvá a vždycky zaskočí za kolegyni. Ale uvnitř mě to žralo. Každý den jsem potkávala kolegyně s bříškem nebo fotkami dětí na stole a cítila jsem závist i vztek.

První pokus IVF byl fiasko. Hormonální injekce mě proměnily v uzlíček nervů, brečela jsem kvůli každé hlouposti a měla pocit, že se rozpadám. Když mi sestřička volala, že se embryo neuchytilo, seděla jsem v tramvaji číslo 12 a rozplakala se mezi cizími lidmi.

Doma mě čekala jen prázdná lednice a ticho. Máma mi volala každý večer, ale místo podpory mi nabízela rady typu: „Zkus si najít někoho přes seznamku, třeba ještě stihneš normální život.“

Druhý pokus byl ještě horší. Peníze mizely rychleji než naděje. Když jsem si spočítala, kolik mě to celé stálo – přes sto tisíc korun – chtělo se mi křičet. Ale vzdát jsem se nechtěla.

Jednoho večera jsem seděla u stolu s kamarádkou Lenkou. „Proč to vlastně děláš?“ zeptala se tiše. „Vždyť můžeš žít i bez dítěte.“

Podívala jsem se na ni a poprvé nahlas řekla to, co mě tížilo: „Protože mám pocit, že jinak tu po mně nic nezůstane. Že budu jen další anonymní tvář v davu.“

Lenka mě objala a poprvé za dlouhou dobu jsem cítila opravdovou blízkost.

Třetí pokus byl poslední – už nebylo z čeho brát. Tentokrát jsem si koupila malého plyšového medvídka a položila ho vedle postele jako talisman. Každý večer jsem s ním mluvila, představovala si, jak držím své dítě v náručí.

Když mi zavolali z kliniky, že test je pozitivní, nevěřila jsem vlastním uším. Rozplakala jsem se štěstím i strachem zároveň.

Těhotenství nebylo jednoduché – samota byla někdy horší než ranní nevolnosti nebo strach z potratu. Máma nakonec přijala fakt, že bude babičkou, ale pořád měla poznámky typu: „A co řekneš dítěti o otci?“

Lidé v práci šeptali za mými zády, sousedka paní Dvořáková mě přestala zdravit úplně.

Ale já šla dál. Každý den byl boj – s únavou, s předsudky i s vlastními pochybnostmi.

Když se mi narodila dcera Eliška, držela jsem ji v náručí a věděla jsem, že všechno stálo za to.

Dnes je Elišce rok a já pořád bojuju – s nedostatkem peněz, s únavou i s tím, že někdy brečím do polštáře od samoty.

Ale nikdy bych neměnila.

Někdy si říkám: Stálo by za to jít touto cestou znovu? A proč je v Česku pořád tak těžké být ženou, která si jde za svým snem – i když je sama?