Z hořkosti k odpuštění: Proč jsem se rozhodla pomoci tchyni, která mě nikdy nepřijala

„Proč bych jí měla pomáhat? Nikdy mě neměla ráda, nikdy mě nepodpořila. Ani jednou za těch dvacet let, co jsem s Petrem.“ Tahle slova mi v hlavě zněla jako ozvěna, když jsem stála v kuchyni a dívala se na telefon, který už potřetí za poslední hodinu zazvonil. Volala mi sestra mého muže, Jana. Věděla jsem proč. Tchyně, paní Novotná, upadla a skončila v nemocnici. Petr byl v práci, Jana na druhém konci republiky a já… já jsem byla ta poslední, kdo by měl přijít na pomoc. Ale byla jsem taky jediná, kdo mohl.

„Aleno, prosím tě, můžeš se na chvíli zastavit za mámou? Doktoři říkali, že potřebuje někoho, kdo jí pomůže s hygienou a jídlem. Já tam teď nemůžu přijet, děti jsou nemocné,“ zněl Janin hlas do telefonu naléhavěji než obvykle.

Zavřela jsem oči a v duchu si vybavila všechny ty roky, kdy mě paní Novotná přehlížela. Když jsme s Petrem oznámili zasnoubení, její první slova byla: „A jsi si jistý, že je to ta pravá?“ Když se nám narodila dcera Klárka, přišla na návštěvu až po týdnu a přinesla s sebou jen kritiku: „To dítě je moc hubené. Ty neumíš kojit?“ Nikdy jsem nebyla dost dobrá pro jejího syna. A teď tu stojím a mám jí pomáhat?

Petr přišel domů pozdě večer. Seděla jsem u stolu a hrála si s hrnkem čaje. „Aleno, vím, že to není jednoduché… Ale máma nikoho jiného nemá. Prosím tě.“ Jeho oči byly unavené, ale upřímné. Věděla jsem, že ho to bolí stejně jako mě.

Druhý den ráno jsem se vydala do nemocnice. Paní Novotná ležela na posteli, bledá a křehká, s pohledem upřeným do stropu. Když mě spatřila, stáhla rty do tenké čáry. „Ty jsi přišla?“ řekla překvapeně.

„Jana nemůže. Petr je v práci. Tak jsem tady,“ odpověděla jsem suše.

Následující dny byly plné napětí. Pomáhala jsem jí s jídlem, převlékala ji, četla jí noviny. Mluvila málo, většinou jen krátce poděkovala nebo si postěžovala na nemocniční jídlo. Každý den jsem odcházela domů s pocitem, že dělám něco proti své vůli, že se vzdávám vlastní hrdosti.

Jednoho odpoledne, když jsem jí pomáhala s koupelí, se rozplakala. „Já vím, že jsem ti nikdy nebyla dobrou tchyní,“ zašeptala. „Byla jsem tvrdá… Možná proto, že jsem sama nikdy nezažila laskavost.“

Zůstala jsem stát s ručníkem v ruce a nevěděla, co říct. Poprvé za dvacet let mezi námi padla zeď mlčení.

„Proč jsi mi nikdy neřekla, že tě to bolí?“ zeptala se tiše.

„Protože jsem měla pocit, že bys mě stejně neposlouchala,“ odpověděla jsem upřímně.

Seděly jsme pak dlouho mlčky vedle sebe. V tu chvíli jsem si uvědomila, že moje hořkost mě svazuje stejně jako ji její hrdost. Že jsme obě ztratily roky mlčením a nepochopením.

Po propuštění z nemocnice jsem ji vzala k nám domů. Klárka byla nejdřív nesvá: „Mami, proč tady babička bydlí? Vždyť se s tebou nikdy nebavila.“

„Někdy lidé potřebují čas, aby pochopili své chyby,“ řekla jsem jí a pohladila ji po vlasech.

Péče o tchyni nebyla jednoduchá. Byly dny, kdy jsem měla chuť všechno vzdát – když mi vyčetla, že jsem špatně vyprala její svetr, nebo když odmítla jíst moje jídlo. Ale byly i chvíle, kdy jsme spolu seděly u televize a ona mi vyprávěla o svém dětství v malé vesnici u Třebíče. Poprvé jsem ji viděla jinak – ne jako nepřítele, ale jako ženu, která celý život bojovala sama se sebou i s okolím.

Jednou večer přišla za mnou do kuchyně a položila mi ruku na rameno: „Děkuju ti, Aleno. Vím, že jsem ti ublížila.“

Podívala jsem se na ni a cítila, jak se ve mně něco láme. „Možná je čas odpustit si navzájem,“ řekla jsem tiše.

Dnes už je paní Novotná slabá a většinu času tráví v posteli. Ale když se na mě podívá, vidím v jejích očích něco nového – vděčnost a snad i lásku. Někdy si říkám, kolik bolesti by nám oběma ušetřilo jedno obyčejné slovo: promiň.

A tak se ptám sama sebe – kolik rodin v Česku žije ve stínu nevyřčených křivd? Kolik z nás čeká na odpuštění až na samý konec? Co byste udělali vy na mém místě?