Když mi tchyně volá v pět: Jsem dobrá máma, nebo špatná snacha?

„Martino, proč jsi ještě nevyzvedla Aničku ze školky? Už je skoro pět hodin!“ ozvalo se z telefonu, sotva jsem zvedla hovor. Hlas mé tchyně, paní Novotné, byl jako vždycky ostrý a nekompromisní. V tu chvíli mi v hlavě zabzučelo tisíc myšlenek. Měla jsem dneska tolik práce, že jsem poprosila manžela, aby Aničku vyzvedl on. Ale samozřejmě, že to tchyně neví. Nebo ví a jen mě chce nachytat na švestkách?

„Dobrý den, paní Novotná. Dneska vyzvedává Aničku Petr, já jsem ještě v práci,“ odpověděla jsem co nejklidněji, i když jsem cítila, jak se mi třesou ruce. Vím, že se snažím být dobrou mámou, ale v očích tchyně jsem vždycky ta, která něco dělá špatně. Vždycky ta, která není dost.

„No, já jen že když jsem šla kolem školky, tak tam Anička ještě byla. Myslela jsem, že jste na ni zapomněla. Víte, já bych nikdy nenechala dítě čekat tak dlouho,“ pokračovala a já slyšela v jejím hlase ten známý tón – výčitku zabalenou do starostlivosti.

Zavřela jsem oči a snažila se nevybuchnout. „Nebojte se, všechno je v pořádku. Petr tam bude každou chvíli.“

„No dobře, ale víte, děti potřebují režim. A taky má dneska Anička balet. Nezapomněla jste?“

Samozřejmě, že nezapomněla. Mám všechno napsané v diáři, připomínky v mobilu, ale stejně mám pocit, že nikdy nejsem dost rychlá, dost pečlivá, dost dokonalá. Ať udělám cokoliv, vždycky je to špatně. V duchu jsem si představila, jak tchyně sedí u okna svého bytu, sleduje, kdo kdy přijde ke školce, a zapisuje si moje prohřešky do nějakého pomyslného deníčku.

Když jsem konečně položila telefon, rozbrečela jsem se. V kanceláři. Před kolegyní Lenkou, která se na mě soucitně podívala a podala mi kapesník. „Zase tchyně?“ zeptala se tiše.

Přikývla jsem. „Já už fakt nevím, co mám dělat. Snažím se být dobrou mámou, pracuju, starám se o domácnost, ale pořád je to málo. Vždycky najde něco, co dělám špatně.“

Lenka se pousmála. „Moje tchyně je stejná. Myslím, že je to nějaká česká tradice. Ale víš co? Ty jsi skvělá máma. Anička tě miluje a Petr taky. Na tom záleží.“

Cestou domů jsem přemýšlela, proč mě to tak bolí. Proč mi tolik záleží na tom, co si o mně paní Novotná myslí? Vždyť jsem dospělá, mám vlastní rodinu. Ale v hloubi duše jsem pořád ta holka, která chce, aby ji někdo pochválil. Aby někdo řekl: „Jsi dobrá.“

Když jsem přišla domů, Anička už byla převlečená do baletního trikotu a Petr vařil večeři. „Ahoj, mami!“ vykřikla Anička a skočila mi kolem krku. V tu chvíli jsem cítila, že všechno ostatní je vlastně jedno. Ale pak mi Petr podal mobil. „Volala máma. Prý jsi na ni byla nepříjemná.“

Zamrazilo mě. „Já? Ona na mě zase tlačila. Myslí si, že nic nezvládám.“

Petr si povzdechl. „Víš, jaká je. Myslí to dobře.“

„Ale já už nemůžu! Pořád mám pocit, že musím dokazovat, že jsem dost dobrá. Pro tebe, pro Aničku, pro ni…“

Petr mě objal. „Pro mě jsi ta nejlepší. A Anička tě taky miluje. Máma je prostě… máma.“

Ale já věděla, že to není tak jednoduché. Tchyně mi připomínala moji vlastní mámu, která mě taky nikdy nepochválila. Vždycky jen: „Tohle jsi mohla udělat líp.“ Možná proto mě to tak bolí. Možná proto se pořád snažím být dokonalá.

Další den jsem se rozhodla, že si s tchyní promluvím. Pozvala jsem ji na kávu. Seděly jsme v kuchyni, mezi námi talíř s bábovkou, kterou jsem upekla podle jejího receptu.

„Paní Novotná, chtěla bych si s vámi promluvit. Vím, že to se mnou nemáte jednoduché. Ale snažím se. Opravdu se snažím být dobrou mámou i snachou. Někdy mám pocit, že vás zklamávám. A to mě moc mrzí.“

Tchyně se na mě dlouho dívala. Pak si povzdechla. „Martino, já vím, že to nemáš lehké. Ale víš, já jsem taky byla snacha. A taky jsem měla pocit, že nikdy nejsem dost dobrá. Možná proto jsem na tebe tak přísná. Nechci, aby Anička něco zmeškala. Ale vím, že ji miluješ. A to je nejdůležitější.“

V tu chvíli jsem cítila, jak ze mě spadla tíha. Poprvé jsme si opravdu promluvily. Ne jako soupeřky, ale jako dvě ženy, které chtějí pro své děti to nejlepší.

Od té doby se snažím být na sebe mírnější. Vím, že nikdy nebudu dokonalá. Ale možná to ani není potřeba. Možná stačí být dost dobrá.

Někdy večer, když Anička spí a já sedím v kuchyni s hrnkem čaje, přemýšlím: Je možné být dobrou mámou a přitom špatnou snachou? Nebo je to všechno jen v mé hlavě? Co si o tom myslíte vy?