Mezi dvěma ohni: Jak jsem se ztratila mezi vlastní rodinou a tchyninými požadavky

„Ivano, kdy přijedete? Potřebuji pomoct s nákupem a zase mi nefunguje televize!“ ozývá se z telefonu hlas mé tchyně, paní Novotné. Je pátek odpoledne, právě jsem dorazila domů z práce, v ruce tašky s nákupem, v hlavě seznam úkolů, které mě čekají. Děti už se hádají o ovladač, manžel Petr sedí u počítače a tváří se, že nic neslyší. Zhluboka se nadechnu a snažím se najít v sobě poslední zbytky trpělivosti.

„Mami, pojď si se mnou stavět lego!“ volá na mě Honzík, náš šestiletý syn. „Ivano, co bude k večeři?“ ozývá se Petr z obýváku, aniž by zvedl oči od monitoru. V tu chvíli mi v kapse zavibruje mobil – další zpráva od tchyně: „A nezapomeňte mi přivézt ty léky, co jsem ti psala.“

Cítím, jak se mi stahuje hrdlo. Už několik měsíců žiju v permanentním napětí. Každý víkend je stejný: v pátek po práci sbalíme děti, naložíme auto a jedeme přes půl Prahy k paní Novotné na Prosek. Tam nás čeká seznam úkolů – od sekání trávy přes opravy v bytě až po nákupy a vaření. Tchyně je vdova, sama na všechno, a Petr má pocit, že jí musíme být k dispozici na každé zavolání. Jenže já už nemůžu.

„Ivano, proč jsi tak podrážděná?“ ptá se mě Petr, když se večer snažím usnout. „Vždyť je to tvoje rodina taky.“

„Ale já mám taky svoji rodinu! Naše děti mě skoro nevidí, pořád jenom lítám mezi prací, domovem a tvojí mámou. Kdy jsme naposledy byli jenom spolu? Kdy jsme si dali víkend pro sebe?“ vyhrkne ze mě dřív, než to stihnu zastavit.

Petr se na mě dívá nechápavě. „Moje máma je stará a potřebuje nás. To snad chápeš.“

Jenže já už nechápu nic. Připadám si jako služka, která musí být všude a pro všechny. Moje vlastní máma žije na Moravě, vidím ji jednou za půl roku, protože na ni prostě nemám čas. Všechno se točí kolem paní Novotné.

Jednou v sobotu ráno, když jsem znovu balila tašky na Prosek, přišla za mnou dcera Anička. „Mami, proč musíme pořád jezdit k babičce? Já bych chtěla jít s Luckou na hřiště.“

Zastavila jsem se uprostřed balení a podívala se na ni. Bylo jí devět a v očích měla smutek. „Já vím, zlatíčko. Ale babička nás potřebuje.“

„A ty nás nepotřebuješ?“ zeptala se tiše.

To mě zasáhlo jako rána pěstí. Najednou jsem si uvědomila, že nejsem jediná, kdo tím trpí. Moje děti přicházejí o mámu, protože já se snažím být dokonalá snacha. Ale kde jsem já? Kde jsou naše víkendy, naše radosti?

Ten den jsem poprvé odmítla jet. Zavolala jsem paní Novotné a řekla jí, že tentokrát nepřijedeme. „Ale co budu dělat sama?“ rozplakala se do telefonu. „Všichni mě opustili, teď i vy.“

Petr byl naštvaný. „Tohle jí nemůžeš udělat! Vždyť ona nikoho jiného nemá.“

„A naše děti mají mámu? Máš mě ty?“ vybuchla jsem. „Já už nemůžu! Potřebuju si taky odpočinout, být s rodinou, být sama sebou!“

Následovalo ticho. Děti se schovaly do pokojů, Petr odešel ven. Seděla jsem v kuchyni a brečela. Připadala jsem si jako nejhorší člověk na světě. Ale zároveň jsem cítila úlevu. Poprvé za dlouhou dobu jsem udělala něco pro sebe.

Další dny byly napjaté. Petr se mnou skoro nemluvil, tchyně mi posílala vyčítavé zprávy. Děti ale byly šťastné – šli jsme na výlet do Stromovky, hráli jsme deskovky, smáli jsme se. Najednou jsem viděla, jak moc nám to všem chybělo.

Po týdnu přišel Petr za mnou. „Možná máš pravdu,“ řekl tiše. „Možná jsme to přeháněli. Ale co budeme dělat s mámou?“

Sedli jsme si spolu a poprvé otevřeně mluvili o tom, co dál. Navrhli jsme paní Novotné, že jí pomůžeme najít pečovatelku na drobné věci a že budeme jezdit jednou za dva týdny. Byla zklamaná, ale nakonec souhlasila.

Nebylo to jednoduché. Výčitky byly a jsou. Ale poprvé po dlouhé době mám pocit, že žiju i svůj život, ne jen život někoho jiného.

Někdy večer přemýšlím: Je možné najít rovnováhu mezi pomocí druhým a péčí o sebe? Nebo jsme v Česku pořád naučení obětovat se až do krajnosti? Co byste dělali vy na mém místě?