Měla bych odpustit manželovi nevěru?

„Jak jsi to mohl udělat?“ vyhrkla jsem, když jsem stála uprostřed naší kuchyně, ruce se mi třásly a v očích mě pálily slzy. Petr seděl u stolu, hlavu v dlaních, a mlčel. V tu chvíli jsem měla pocit, že se mi hroutí celý svět. Všechno, co jsme spolu budovali, všechny ty roky, kdy jsme se smáli, hádali, vychovávali děti… to všechno najednou ztratilo smysl.

Bylo to v pondělí večer. Děti už spaly a já jsem náhodou zahlédla zprávu na jeho mobilu. „Chybíš mi, Petře. Kdy se zase uvidíme?“ Srdce mi bušilo až v krku. Věděla jsem, že to není žádná kolegyně z práce, jak se snažil tvrdit. Když jsem na něj uhodila, nejdřív zapíral, pak se rozplakal a přiznal všechno. Prý to byla jen chyba, slabá chvilka, nic to neznamenalo. Ale pro mě to znamenalo všechno.

Druhý den ráno jsem volala své sestře Lucii. „Lucko, Petr mě podvedl,“ řekla jsem a hlas se mi zlomil. Chvíli bylo ticho. Pak jen: „To snad ne… Ale víš, že bys mu měla odpustit. Kvůli dětem.“

A tím to začalo. Máma mi volala ještě ten den. „Alenko, každý dělá chyby. Tvůj táta taky nebyl svatý a podívej, jak jsme spolu zůstali. Rodina je nejdůležitější.“

Jenže já jsem se cítila zrazená. Každý pohled na Petra mě bolel. Každé ráno, když jsem ho viděla v koupelně, jsem si vzpomněla na tu zprávu. Na to, že někde byla jiná žena, která ho objímala. A já jsem doma vařila večeři a čekala, až se vrátí.

Petr se snažil. Chodil domů včas, pomáhal s dětmi, nosil mi květiny. Ale já jsem v sobě měla jen prázdno a vztek. Jednou večer, když jsme seděli u televize, se ke mně naklonil a zašeptal: „Miluju tě, Alenko. Prosím, dej mi ještě šanci.“

„Jak ti mám věřit?“ vyjela jsem na něj. „Jak mám vědět, že už to nikdy neuděláš?“

Mlčel. Jen se na mě díval těma unavenýma očima. V tu chvíli jsem si uvědomila, že ani on neví, co říct.

Dny plynuly a já jsem byla jako na houpačce. Jednou jsem si říkala, že bych mu mohla odpustit, kvůli dětem, kvůli všemu, co jsme spolu prožili. Jindy jsem měla chuť sbalit kufry a odejít. Děti si začaly všímat, že je něco špatně. Malý Honzík se mě jednou zeptal: „Mami, proč jsi pořád smutná?“ A já jsem nevěděla, co mu odpovědět.

Jednou večer jsem šla na procházku s Lucií. „Víš, že tě mám ráda, Alčo,“ začala opatrně, „ale myslím, že bys měla myslet hlavně na děti. Oni potřebují oba rodiče.“

„A co já?“ vybuchla jsem. „Co když už nikdy nebudu šťastná? Co když už mu nikdy nebudu věřit?“

Lucie mě objala. „Tohle si musíš rozhodnout sama. Ale nezapomeň, že i ty máš právo být šťastná.“

Začala jsem chodit k psycholožce. Poprvé v životě jsem měla pocit, že mě někdo opravdu poslouchá. „Aleno, co byste chtěla vy?“ ptala se mě. A já jsem nevěděla. Byla jsem tak zvyklá myslet na ostatní, že jsem zapomněla na sebe.

Jednoho dne jsem si sedla s Petrem ke stolu. „Petře, nevím, jestli ti dokážu odpustit. Nevím, jestli to ještě někdy bude jako dřív. Ale chci to zkusit. Kvůli sobě. Ne kvůli rodině, ne kvůli dětem. Kvůli sobě.“

Petr mi stiskl ruku. „Děkuju. Udělám všechno pro to, abych ti to dokázal.“

Není to jednoduché. Každý den bojuju sama se sebou. Někdy mám pocit, že to zvládnu, jindy bych nejradši utekla. Ale začala jsem si víc vážit sama sebe. Už nechci žít jen pro ostatní. Chci být šťastná i já.

A tak se ptám vás: Myslíte, že má smysl bojovat za vztah, který byl jednou zničený? Dá se vůbec znovu věřit člověku, který vás zradil? Nebo je lepší začít znovu, i když to znamená všechno opustit?