Když jsem sbalila kufr a odešla: Útěk z neviditelného vězení

„Mami, proč pláčeš?“ zeptala se mě Anička, když jsem v kuchyni tiše skládala její oblíbené plyšáky do batůžku. Snažila jsem se jí usmát, ale slzy mi stékaly po tvářích, aniž bych je dokázala zastavit. Venku pršelo, kapky bubnovaly na parapet, a já věděla, že dnes je ten den. Den, kdy už dál nemůžu předstírat, že je všechno v pořádku.

Gábora jsem poznala na vysoké škole v Olomouci. Byl okouzlující, vtipný, měl rád stejnou hudbu jako já. První roky byly nádherné – výlety na Sněžku, noční procházky po nábřeží, smích, který mě hřál u srdce. Jenže po svatbě se něco změnilo. Gábor začal být odtažitý, jeho slova byla čím dál ostřejší. „Proč jsi zase tak neschopná? Ani večeři neumíš pořádně uvařit,“ slýchala jsem často. Nejprve jsem si myslela, že je jen unavený z práce, že to přejde. Ale nepřešlo.

Když se narodila Anička, doufala jsem, že se všechno zlepší. Místo toho se jeho chlad prohloubil. Každý můj krok byl pod drobnohledem. „To dítě je pořád špinavé, neumíš ji ani převléct?“ křičel na mě jednou, když jsem se vrátila z hřiště. Sousedka paní Novotná se na mě dívala soucitně, ale nikdy nic neřekla. Všichni v domě věděli, že Gábor je přísný, ale nikdo netušil, jak moc mě jeho slova bolí.

Jednoho dne jsem seděla v koupelně na studených dlaždicích a dívala se na svůj odraz v zrcadle. „Kdo jsi?“ ptala jsem se sama sebe. Kde je ta veselá, sebevědomá Jana, která se nebála světa? Zůstala jen vystrašená žena, která se bojí udělat chybu.

Moje maminka bydlela v malém bytě na sídlišti v Prostějově. Často mi volala, ptala se, jak se máme. Nikdy jsem jí neřekla pravdu. „Máme se dobře, Anička roste jako z vody,“ lhala jsem. Ale jednou, když jsem slyšela, jak Gábor křičí na Aničku, protože rozlila čaj, něco ve mně prasklo. V noci jsem seděla u okna a dívala se na světla města. V hlavě mi zněla slova: „Musíš odejít. Kvůli sobě. Kvůli Aničce.“

A tak jsem to udělala. Když Gábor s matkou šli na trh, sbalila jsem pár věcí, vzala Aničku za ruku a odešla. Srdce mi bušilo až v krku, ruce se mi třásly. V autobuse jsem se snažila nedívat na lidi, kteří si mě zvědavě prohlíželi. Anička usnula s hlavou na mém klíně a já jí hladila vlásky. „Bude to dobré, holčičko,“ šeptala jsem jí.

Maminka mě objala, když jsem stála ve dveřích s kufrem a uplakanou Aničkou. „Janičko, co se stalo?“ ptala se. Rozplakala jsem se a všechno jí řekla. Poprvé po letech jsem cítila úlevu. Maminka mě pohladila po vlasech a řekla: „Udělala jsi správně. Už tě nikdy nenechám samotnou.“

První dny byly těžké. Anička se ptala, kde je tatínek. „Tatínek je doma, ale my teď budeme chvíli u babičky,“ odpovídala jsem. V noci jsem nemohla spát. Přemýšlela jsem, jestli jsem udělala správně. Co když mi Gábor Aničku vezme? Co když mě bude hledat? Každý zvonek mě děsil.

Jednou večer mi přišla SMS: „Kde jste? Okamžitě se vraťte.“ Srdce mi poskočilo. Maminka mě objala a řekla: „Neboj se, Janičko. Tady jsi v bezpečí.“

Začala jsem hledat práci. Bylo těžké najít něco na částečný úvazek, abych mohla být s Aničkou. Nakonec jsem nastoupila do školní jídelny jako pomocná kuchařka. Práce to byla těžká, ale kolegyně byly milé. „Neboj, Jano, všechno se časem spraví,“ povzbuzovala mě paní Hrdličková.

Gábor mi volal každý den. Nejprve prosil, ať se vrátím. Pak začal vyhrožovat. „Jestli se nevrátíš, uvidíš, co se stane.“ Měla jsem strach. Šla jsem na policii, kde mi řekli, že pokud mě neohrožuje fyzicky, nemohou nic dělat. Cítila jsem se bezmocná.

Jednoho dne přišel Gábor k mamince domů. Křičel na mě na chodbě, že jsem mu zničila život. Sousedi vycházeli z bytů, dívali se, ale nikdo nic neřekl. Maminka zavolala policii. Gábor odešel, ale já se třásla ještě dlouho potom.

Začala jsem chodit k psycholožce. Poprvé v životě jsem mohla mluvit o svých pocitech, o tom, jak mě Gábor ponižoval, jak jsem se bála udělat cokoliv špatně. Psycholožka mi řekla: „Jste silná žena, Jano. Udělala jste to nejtěžší – odešla jste.“

Anička začala chodit do školky. První dny plakala, ale pak si našla kamarádku Klárku. Viděla jsem, jak se jí vrací úsměv na tvář. Já sama jsem se pomalu učila znovu smát. S maminkou jsme večer pily čaj a povídaly si. „Jsem na tebe pyšná,“ říkala mi.

Jednou mi přišel dopis od Gábora. Psal, že mě nenávidí, že nikdy nepochopí, proč jsem odešla. Zavřela jsem oči a slzy mi stékaly po tváři. „Možná nikdy nepochopí, ale já už nemůžu žít v jeho stínu,“ řekla jsem mamince.

Dnes sedím v dětském pokoji, Anička si kreslí a já přemýšlím, jestli jsem udělala správně. Někdy mám strach z budoucnosti, ale vím, že jsem konečně svobodná. Možná mi Gábor nikdy neodpustí, možná mě nikdy nepochopí. Ale já už nechci být vězněm ve vlastním životě.

Co byste udělali vy na mém místě? Myslíte, že je lepší odejít a začít znovu, nebo bojovat za vztah i přes bolest a ponížení?