Pět let poté: Hořká chuť mateřské lásky

„Mami, proč mě nechceš?“ ozvalo se tiché špitnutí zpoza dveří dětského pokoje. Ta slova mě zasáhla jako blesk. Stála jsem v předsíni bytu svých rodičů v Brně, ruce se mi třásly a v hlavě mi hučelo. Matěj, můj pětiletý syn, kterého jsem před lety nechala na starost svým rodičům, stál za dveřmi a čekal na odpověď, kterou jsem mu nedokázala dát.

Před pěti lety jsem byla studentka na Masarykově univerzitě. Život byl tehdy plný plánů, snů a nekonečných možností. Když jsem zjistila, že čekám dítě s Honzou, mým tehdejším přítelem, svět se mi zhroutil. Honza se k dítěti nehlásil a já zůstala sama. Rodiče mi nabídli pomoc – „Ivo, my to zvládneme, studuj dál,“ říkala máma. A já souhlasila. Byla jsem přesvědčená, že až dostuduji, najdu si práci a postavím se na vlastní nohy, Matěje si vezmu zpátky.

Jenže čas plynul. Studium bylo náročné, brigády ještě víc. Domů jsem jezdila jen o víkendech a Matěj mi začal být cizí. Vždycky když jsem přijela, díval se na mě těma velkýma očima a ptal se: „Mami, kdy si mě vezmeš domů?“ A já vždycky jen slibovala: „Brzy, broučku.“

Jednoho dne přišla ta zpráva. Telefonát od táty – „Ivo, máma měla nehodu. Je v nemocnici.“ V tu chvíli se mi svět zhroutil podruhé. Máma byla vždycky ta silná, která všechno zvládla. Najednou ležela v nemocnici v kritickém stavu a já musela převzít odpovědnost za Matěje.

První noc s Matějem byla hrozná. Plakal celou noc a volal babičku. Já seděla vedle jeho postýlky a cítila se jako nejhorší matka na světě. „Proč tě nemám ráda? Proč tě neumím utěšit?“ ptala jsem se sama sebe.

Máma zemřela o týden později. Pohřeb byl tichý, smutný. Táta byl zlomený a já měla pocit, že se dusím pod tíhou viny. Matěj držel mou ruku a šeptal: „Neboj se, mami, babička je teď anděl.“

Po pohřbu jsme s tátou seděli u kuchyňského stolu. „Ivo, musíš se rozhodnout. Matěj tě potřebuje,“ řekl mi tiše. V tu chvíli jsem pochopila, že už nemůžu utíkat.

Začali jsme spolu žít v malém bytě na sídlišti v Líšni. První týdny byly peklo. Matěj byl uzavřený, často plakal a odmítal mě obejmout. Já byla vyčerpaná z práce i domácnosti a měla pocit, že všechno kazím.

Jednou večer jsem slyšela Matěje mluvit ze spaní: „Babičko, vrať se…“ Sedla jsem si k němu na postel a rozplakala se. „Promiň mi to všechno, Matěji,“ šeptala jsem do tmy.

Začali jsme chodit k dětské psycholožce. Bylo těžké slyšet pravdu – že Matěj cítí opuštění a že já sama musím přijmout svou roli matky naplno. Každý den jsem bojovala sama se sebou i s jeho smutkem.

Jednoho dne přišel domů ze školky s obrázkem – nakreslil mě a sebe, jak držíme balónky. „To jsme my dva?“ zeptala jsem se nejistě. Přikývl a poprvé mě objal.

Začala jsem chápat, že mateřská láska není samozřejmost ani instinkt – je to každodenní boj o důvěru a blízkost. Často jsem si vyčítala roky promarněné vzdálenosti a přemýšlela, jestli mi Matěj někdy odpustí.

Táta nám pomáhal jak mohl, ale i on byl zlomený ztrátou mámy. Někdy jsme spolu seděli u stolu mlčky celé hodiny a každý z nás bojoval se svými démony.

Jednoho večera přišel Matěj za mnou do kuchyně: „Mami, už mě máš ráda?“ Podívala jsem se mu do očí a poprvé bez váhání řekla: „Ano, Matěji, mám tě moc ráda.“

Dnes je to pět let od chvíle, kdy jsem poprvé slyšela jeho zoufalou otázku za dveřmi pokoje. Naše cesta nebyla lehká – byla plná bolesti, výčitek i malých vítězství. Ale dnes už vím, co znamená být matkou.

Někdy si ale stále kladu otázku: Odpustí mi Matěj někdy úplně? A dokážu někdy odpustit sama sobě? Co byste udělali vy na mém místě?