„Nespěchej se svatbou, Lucie!” – Útěk nevěsty z cizí rodiny

„Lucie, už je čas. Všichni čekají,“ šeptala mi maminka do ucha, zatímco mi nervózně upravovala závoj. Její ruce se třásly stejně jako moje kolena. Stála jsem v předsíni kostela svatého Jakuba v Brně, obklopená šumem hostů a vůní bílých růží. Všichni čekali na ten okamžik, kdy vejdu dovnitř a stanu se paní Novotnou. Ale já jsem měla pocit, že se dusím.

„Mami, já… já nevím, jestli to zvládnu,“ vydechla jsem a cítila, jak se mi do očí derou slzy. Maminka mě pohladila po tváři a snažila se usmát, ale i ona věděla, že něco není v pořádku.

Petr stál u oltáře, vysoký, upravený, s tím svým klidným pohledem. Všechno bylo perfektní – až na to, že jsem měla pocit, že se dívám na svůj život zvenčí. Jeho matka, paní Novotná, mě už týdny komandovala: „Lucie, tohle musíš mít na hlavě. Lucie, takhle se chová správná nevěsta. Lucie, naše rodina má své tradice.“

Nikdy jsem nebyla dost dobrá. Moje rodina byla z menšího města, neměli jsme peníze ani známosti. Petrův otec mi jednou u večeře řekl: „Doufám, že víš, jaké povinnosti tě čekají. U nás se ženy starají o domácnost a děti.“ Cítila jsem se jako v pasti.

„Lucie, pojď už!“ ozvalo se netrpělivě od dveří. Byla to Petra sestra Jana, která mě nikdy neměla ráda. „Všichni už jsou nervózní.“

Zhluboka jsem se nadechla a vykročila ke dveřím. Každý krok byl těžší než ten předchozí. V hlavě mi znělo: „Tohle není můj život. Tohle není moje volba.“

Vzpomněla jsem si na naši první hádku s Petrem kvůli jeho matce. „Proč jí všechno dovolíš?“ ptala jsem se ho zoufale. On jen pokrčil rameny: „Tak to u nás chodí. Musíš si zvyknout.“

Ale já jsem si nezvykla. Každý den jsem cítila, jak ztrácím kousek sebe sama. Přestala jsem chodit na keramiku, protože „to je ztráta času“. Přestala jsem se vídat s kamarádkami, protože „nevěsta má být doma“. Přestala jsem snít.

Stála jsem před dveřmi kostela a slyšela varhany. Všichni čekali jen na mě. Najednou mi hlavou probleskla myšlenka: Co když prostě uteču? Co když řeknu ne?

Maminka mě chytla za ruku: „Luci, jsi v pořádku?“

Podívala jsem se jí do očí a poprvé za dlouhou dobu jsem cítila upřímnost: „Mami, já to nedokážu.“

Maminka ztuhla. „Cože?“

„Já… já nemůžu žít život podle někoho jiného. Nejsem jejich loutka.“

Venku začalo pršet. Kapky bubnovaly na okna kostela a já měla pocit, že mi někdo dává znamení.

„Lucie! Okamžitě pojď!“ ozvala se znovu Jana.

Rozběhla jsem se ven do deště. Slyšela jsem za sebou křik – Petrův hlas, jeho matku, hosty. Běžela jsem ulicemi Brna v bílých šatech, promočená až na kost. Lidé se za mnou otáčeli, někdo si mě fotil na mobil.

Zastavila jsem se až u Lužánek. Sedla jsem si na lavičku a rozbrečela se. Všechno ze mě spadlo – strach, stud i vztek.

Telefon mi nepřestával zvonit. Nejprve Petr: „Lucie! Kde jsi? Jak jsi nám to mohla udělat?“ Pak jeho matka: „Tohle nám nezapomenu! Zničila jsi naši rodinu!“ Nakonec i moje sestra Klára: „Luci, vrať se domů. Všechno spolu zvládneme.“

Seděla jsem tam dlouho a přemýšlela o všem, co mě čeká. Věděla jsem, že mě čeká ostuda, pomluvy i zlomené srdce. Ale poprvé za dlouhou dobu jsem cítila svobodu.

Doma mě maminka objala a řekla: „Jsem na tebe pyšná.“ Táta mlčel, ale v očích měl slzy.

Petr mi ještě dlouho psal zprávy – nejdřív prosby, pak výčitky a nakonec ticho.

Začala jsem znovu chodit na keramiku. Kamarádky mě vzaly zpátky mezi sebe a smály jsme se tomu, jaký je život někdy bláznivý.

Jednou večer mi přišla zpráva od paní Novotné: „Doufám, že jsi šťastná. Zničila jsi Petrovi život.“

Dlouho jsem na ni koukala a pak ji smazala.

Dnes už vím, že někdy je lepší být chvíli sama než celý život žít podle cizích pravidel.

A tak se ptám vás: Udělali byste to taky? Měli jste někdy odvahu říct ne i za cenu všeho? Co je pro vás svoboda?