Nejsem služka ani opatrovatelka: Den, kdy jsem své dceři řekla, že mám vlastní život

„Mami, nemůžeš dneska zase pohlídat děti? Mám toho v práci strašně moc a Petr je na služebce.“ Zuzana stála ve dveřích, kabát ještě na sobě, a v očích měla ten známý pohled – směs zoufalství a očekávání. V tu chvíli jsem měla chuť křičet. Už třetí týden za sebou jsem rušila svoje plány, abych mohla být k dispozici. Vždycky jsem byla ta, na kterou se všichni spoléhali. Ale dneska… dneska už to nešlo.

„Zuzko, dneska ne. Mám domluvené setkání s Hankou a konečně jdeme do divadla. Slíbila jsem jí to už před měsícem.“ Slyšela jsem svůj hlas, jak zní pevněji, než jsem čekala. Zuzana se zarazila, jako by jí někdo dal facku.

„Ale mami, vždyť víš, že nikoho jiného nemám! Co mám dělat? To ti na nás už nezáleží?“ Její slova mě bodla do srdce. Vždycky jsem byla ta hodná máma, která všechno zařídí, všechno zvládne. Ale kde jsem v tom všem byla já?

Sedla jsem si na pohovku a chvíli jen mlčky hleděla z okna na šedivý podzimní den. V hlavě mi běžely vzpomínky – jak jsem Zuzanu vodila do školky, jak jsem jí šila šaty na besídku, jak jsem jí pomáhala s prvními láskami i rozchody. A teď? Teď jsem pro ni jen někdo, kdo má být vždycky po ruce. Jako by můj vlastní život přestal existovat.

„Zuzko,“ začala jsem tiše, „já vás mám moc ráda. Ale nejsem tvoje služka ani opatrovatelka na plný úvazek. Taky mám svůj život. Chci si ho ještě užít, dokud můžu.“

Zuzana se rozplakala. „Já to chápu… ale já to prostě nezvládám! Všechno je na mě, Petr je pořád pryč a v práci mě dusí. Ty jsi jediná, kdo mi pomáhá.“

Cítila jsem její bolest i vlastní vinu. Ale zároveň i úlevu, že jsem konečně řekla pravdu nahlas. „Zkus si najít chůvu nebo poprosit tchyni. Já ti ráda pomůžu, ale nemůžu být pořád k dispozici. Potřebuju taky čas pro sebe.“

Celý večer mi hlavou běžely výčitky. Co když je opravdu nechávám ve štychu? Co když jsem sobec? Ale pak mi zavolala Hanka: „Marie, těším se na tebe! Konečně si zase užijeme večer jako za starých časů.“ A já si uvědomila, jak moc mi chybí obyčejné radosti – smích s kamarádkou, procházka bez spěchu, kniha přečtená v klidu.

Druhý den ráno mi Zuzana poslala zprávu: „Promiň mami, byla jsem na tebe moc tvrdá. Jenom už nevím kudy kam.“ Odpověděla jsem jí: „Rozumím ti, Zuzko. Ale musíme najít rovnováhu. Pomůžu ti ráda, ale ne za cenu svého života.“

Uběhlo pár týdnů a věci se začaly měnit. Zuzana si našla paní na hlídání na pár hodin týdně a Petr začal víc pomáhat doma. Já jsem si dovolila chodit na keramiku, jezdit na výlety s Hankou a dokonce jsem se přihlásila do kurzu italštiny – vždycky jsem chtěla poznat něco nového.

Jednou večer jsme seděly s dcerou u čaje a ona najednou řekla: „Mami, obdivuju tě. Já bych to asi nedokázala říct takhle nahlas.“ Usmála jsem se: „Taky mi to trvalo třicet let.“

Někdy je těžké najít odvahu postavit se vlastní rodině a říct: Dost! Nejsem tu jen pro vás, mám právo žít i svůj život. Ale když to uděláte, zjistíte, že svět se nezboří – naopak. Najednou je víc prostoru pro lásku i porozumění.

A tak si dnes večer sedím u okna s hrnkem čaje a přemýšlím: Kolik z nás žen zapomíná samy na sebe jen proto, aby byly dokonalé matky a babičky? A kdy přijde ten okamžik, kdy si konečně dovolíme říct: Teď je čas i na mě?