Mezi dvěma ohni: Jak jsem bojovala o matčinu lásku

„Proč jsi mi to udělala, mami?“ vyhrkla jsem, když jsem v slzách stála před naším starým bytem v Nuslích. V ruce jsem svírala klíče, které už tři měsíce ležely na dně mé kabelky. V hlavě mi zněla slova mého muže Tomáše: „Zuzano, je to tvoje máma. Musíš jí odpustit.“ Ale jak mám odpustit ženě, která mě v nejhorší chvíli mého života nechala stát samotnou?

Bylo to na jaře, když mi volala, že táta měl infarkt. Přijela jsem okamžitě, ale ona mě odmítla pustit k němu do nemocnice. „Nechci tě tam,“ řekla tvrdě. „Stejně jsi nikdy nebyla jeho oblíbená.“ Ta věta mě bodla do srdce jako nůž. Celé dětství jsem se snažila být tou lepší dcerou, tou, která přinese domů jedničky a nikdy nezapomene na jeho svátek. Ale vždycky to byla sestra Jana, kdo dostával pusu na čelo a poslední kousek bábovky.

Od té chvíle jsem s mámou nepromluvila. Tomáš se snažil být oporou, ale i on už začínal být unavený mými výbuchy vzteku a pláče. „Zuzi, nemůžeš žít minulostí,“ říkal mi večer v kuchyni, když jsme uklízeli po večeři. „Máš mě a děti. Tvoje máma je tvrdohlavá, ale pořád je to tvoje rodina.“

Jenže já jsem se cítila rozervaná. Každý den jsem chodila do práce v bance s úsměvem na tváři, ale uvnitř mě to bolelo. Kolegové si všimli, že jsem podrážděná. „Zuzko, jsi v pohodě?“ ptala se mě jednou Petra u kávovaru. Jen jsem pokrčila rameny a rychle odešla.

Doma to nebylo lepší. Syn Matěj začal mít noční můry a dcera Anička se ptala, proč už nechodíme k babičce na nedělní obědy. „Babička je nemocná?“ ptala se jednou večer u stolu. Tomáš se na mě podíval tím svým pohledem, který říkal: „Už to musíš vyřešit.“

Jednoho dne mi přišla zpráva od sestry Jany: „Měla bys přijít za mámou. Je na tom špatně.“ Srdce mi poskočilo. Strach a vztek se ve mně mísily jako jed v žilách. Co když už nebude čas? Co když jí nikdy neřeknu, jak moc mě zranila?

Rozhodla jsem se jít. Cestou tramvají číslo 18 jsem si představovala všechny možné scénáře. Co když mě zase odmítne? Co když bude předstírat, že se nic nestalo? Nebo co když mě konečně obejme a řekne, že ji to mrzí?

Když jsem zazvonila u dveří, otevřela mi Jana. Vypadala unaveněji než obvykle. „Je v ložnici,“ šeptla a pustila mě dál. Byt voněl po starém prádle a levanduli, stejně jako v dětství.

Máma ležela na posteli a dívala se do stropu. Když mě uviděla, její rty se stáhly do tenké linky. „Tak ses uráčila přijít,“ řekla tiše.

„Mami… proč jsi mi to řekla? Proč jsi mě tam tehdy nechtěla?“ hlas se mi třásl.

Otočila hlavu ke zdi. „Byla jsem vystrašená. Táta tě vždycky srovnával s Janou a já… já už nevěděla, jak tě chránit.“

„Ale tys mě nechránila! Ty jsi mě odstrčila!“ vykřikla jsem.

Jana stála mezi námi jako tichý svědek. „Mami, Zuzka potřebuje slyšet pravdu,“ řekla tiše.

Máma zavřela oči. „Možná jsem udělala chybu. Ale byla jsem sama a bála jsem se, že tě ztratím úplně.“

V tu chvíli jsem pochopila, že ona taky trpěla. Že její tvrdost byla jen maska strachu a bolesti.

Sedla jsem si k ní na postel a vzala ji za ruku. „Já tě nechci ztratit, mami. Ale potřebuju vědět, že mě máš ráda.“

Poprvé po letech mi pohladila tvář. „Mám tě ráda, Zuzanko. Jen to neumím říct.“

Rozplakala jsem se a objala ji. V tu chvíli ze mě spadla všechna hořkost.

Když jsem večer odcházela domů, Tomáš na mě čekal u dveří s hrnkem čaje. „Tak co?“ zeptal se.

„Bylo to těžké… ale myslím, že jsme si konečně něco řekly,“ odpověděla jsem.

Děti spaly a já seděla v kuchyni s pocitem úlevy i smutku zároveň. Kolik let jsme promarnily mlčením? Kolik slov jsme si nikdy neřekly?

Možná je čas začít znovu – ale dokážeme opravdu odpustit minulost? Co byste udělali vy na mém místě?