Když se mi svět zhroutil: Nečekaná cesta Jany Novotné

„Tohle už dál nejde, Jano. Miluju někoho jiného.“

Ta slova mi rezonují v hlavě dodnes. Seděli jsme s Petrem u stolu, večeře ještě ani nevychladla. Na stole voněla svíčková, kterou jsem vařila celé odpoledne, a já si myslela, že máme před sebou obyčejný úterní večer. Místo toho mi Petr, můj manžel posledních patnáct let, oznámil, že mě opouští kvůli jiné ženě. Neplakala jsem. Ani jsem nekřičela. Jen jsem v sobě ucítila prázdno, jakoby někdo vytrhl kus mého srdce a nechal mě sedět mezi střepy našeho společného života.

„A kdo to je?“ zeptala jsem se tiše, skoro šeptem.

Petr sklopil oči. „Lenka z práce. Je to vážné, Jano. Nechci ti ubližovat, ale nemůžu dál žít ve lži.“

V tu chvíli jsem vstala, šla do ložnice a začala si balit věci. Děti byly naštěstí u babičky, takže jsem nemusela vysvětlovat jejich rozespalým očím, proč máma odchází. Vzala jsem jen to nejnutnější – pár triček, zubní kartáček, fotku dětí. Když jsem odcházela z bytu, Petr stál v předsíni a mlčel. Ani jeden z nás nevěděl, co říct.

První noc jsem strávila u kamarádky Martiny v paneláku na Jižním Městě. „To je šok,“ řekla mi Martina, když mi podávala čaj. „Ale jsi silná holka. Zvládneš to.“

Jenže já se tak necítila. Každé ráno jsem se probouzela s pocitem, že se mi to všechno jen zdálo. Ale realita byla neúprosná – byla jsem čtyřicetiletá žena bez domova, bez manžela a s nejistou budoucností.

Začala jsem hledat nový byt. Pronajala jsem si malou garsonku v Nuslích – šedé zdi, starý koberec, okno do dvora. Každý večer jsem seděla na posteli a přemýšlela, kde se stala chyba. Byla jsem špatná manželka? Měla jsem být víc pozorná? Nebo je to prostě život?

Děti – Tomášovi bylo dvanáct a Aničce osm – jsem vídala o víkendech. Snažila jsem se být veselá a silná, ale často jsem měla pocit, že mě prohlížejí skrz naskrz.

„Mami, proč už nebydlíš s tátou?“ ptala se jednou Anička.

„Někdy se dospělí rozejdou,“ odpověděla jsem a snažila se usmát. „Ale oba vás máme pořád stejně rádi.“

Byla to lež. Petr byl najednou jiný – odtažitý, nervózní, jako by se styděl za to, co udělal. Děti byly zmatené a já měla pocit, že selhávám na všech frontách.

V práci v účetní firmě si všimli, že nejsem ve své kůži. „Jano, nechceš si vzít pár dní volna?“ navrhla mi šéfová paní Dvořáková.

„Ne, děkuju,“ odmítla jsem tvrdohlavě. Práce byla jediná věc, která mi dávala pocit jistoty.

Jenže večery byly těžké. Samota mě dusila jako těsný límec. Začala jsem pít víno – nejdřív skleničku na uklidnění, pak dvě… Někdy i celou lahev.

Jednou večer mi Martina zavolala: „Jano, pojď ven. Musíš mezi lidi.“

Nechtělo se mi, ale nakonec jsem souhlasila. Šly jsme do malé hospody na Vinohradech. U piva jsme probíraly všechno možné – práci, děti, chlapy.

„Víš co?“ řekla Martina najednou. „Petr je blbec. Ty si zasloužíš někoho lepšího.“

Zasmála jsem se poprvé po dlouhé době. Ale v hloubi duše jsem věděla, že na nový vztah nemám ani pomyšlení.

Čas plynul a já se snažila dát svůj život dohromady. Ale místo toho jsem se propadala do deprese. Přestala jsem chodit mezi lidi, přestala jsem volat kamarádkám. Jen práce a děti mě držely nad vodou.

Jednoho dne mi volala máma: „Jano, přijď k nám na oběd.“

Nechtěla jsem tam jít – bála jsem se otázek a lítosti v očích rodičů. Ale nakonec jsem přijela.

U stolu bylo ticho. Táta krájel knedlíky a máma mě pozorovala.

„Janičko,“ začala opatrně máma, „musíš si najít nějakou radost v životě.“

„Jakou radost?“ vybuchla jsem najednou. „Všechno je pryč! Petr mě opustil kvůli nějaké Lence! Děti jsou zmatené! Já… já už nevím jak dál!“

Máma mě objala a já poprvé po měsících brečela jako malá holka.

Po tom obědě se něco změnilo. Začala jsem chodit na procházky do parku, občas si koupila květiny do bytu. Přihlásila jsem se na kurz keramiky v kulturním domě – ruce od hlíny mi připomněly dětství u babičky na chalupě.

Jednou večer mi Tomáš napsal zprávu: „Mami, mám tě rád.“

A já si uvědomila, že i když je všechno jinak než dřív, pořád mám pro co žít.

Ale někdy mě přepadne strach: Co když už nikdy nebudu šťastná? Co když už nikdy nenajdu odvahu začít znovu?

Možná nejsem jediná, kdo si tím prošel… Máte taky pocit, že když se vám svět zhroutí, už ho nikdy neposkládáte zpátky? Nebo je naděje i tam, kde ji nečekáme?