Nechtěná dcera – příběh, který nikdo nechtěl slyšet

„Proč jsi nemohla být kluk?“ slyšela jsem znovu a znovu, když jsem jako malá seděla na studené podlaze v kuchyni a sledovala mámu, jak s hlasitým povzdechem skládá prádlo. Bylo mi osm a už tehdy jsem věděla, že něco není v pořádku. Máma, Jana, byla tvrdá žena. Nikdy mě neobejmula, nikdy mi neřekla, že mě má ráda. Vždycky jen: „Kdybys byla Petr, všechno by bylo jednodušší.“ Táta, Milan, byl většinou pryč – pracoval v Německu na stavbě a domů jezdil jednou za měsíc. Když přijel, byl unavený a mlčel. Někdy se na mě ani nepodíval.

Jednoho večera jsem seděla u stolu s domácím úkolem a máma mi bez varování vytrhla sešit z ruky. „Zase špatně! Jak to, že to nechápeš? Kdybys byla kluk, určitě bys byla chytřejší!“ Její slova mě bodala jako jehly. Snažila jsem se být neviditelná, ale stejně jsem byla vždycky špatně.

Ve škole jsem byla tichá. Učitelka češtiny, paní Novotná, si mě jednou vzala stranou: „Terezo, jsi moc chytrá holka. Proč se pořád schováváš?“ Jen jsem pokrčila rameny. Jak jí vysvětlit, že doma je lepší nebýt vidět? Že doma je lepší nemluvit?

Když mi bylo dvanáct, máma začala chodit s novým mužem – Karlem. Táta už domů skoro nejezdil a máma byla ještě podrážděnější než dřív. Karel byl hlučný a často pil. Jednou večer přišel domů opilý a začal na mě křičet: „Co tu děláš? Proč nejsi někde s kamarády? Jsi divná!“ Máma stála opodál a jen mlčky přihlížela.

Začala jsem utíkat z domu. Nejprve jen na chvíli – do parku, na hřiště za školou. Seděla jsem na houpačce a dívala se do tmy. Přemýšlela jsem, jestli by někomu chybělo, kdybych zmizela. Jednou mě tam našla sousedka paní Dvořáková. „Terezo, co tu děláš tak pozdě?“ zeptala se starostlivě. „Jen přemýšlím,“ odpověděla jsem tiše.

V patnácti jsem poprvé utekla na celou noc. Spala jsem u kamarádky Lucie. Její máma mi ráno udělala čaj a pohladila mě po vlasech. Ten dotek mě rozplakal. Lucie mě objala: „U nás můžeš být kdykoli.“ Ale já věděla, že nemůžu utéct navždy.

Doma mě čekal křik. Máma mi vmetla do tváře: „Jsi ostuda! Kdybys byla kluk, nikdy bys tohle neudělala!“ Karel jen mlčky kouřil u okna. Táta mi napsal SMS: „Vrať se domů.“ Nic víc.

Začala jsem psát deník. Psala jsem o tom, jaké by to bylo mít mámu, která mě obejme, tátu, který se mnou půjde na zmrzlinu. Psala jsem o tom, jaké by to bylo nebýt nechtěná.

Jednoho dne jsem našla odvahu a řekla mámě: „Proč jsi mě vůbec měla?“ Podívala se na mě s ledovým klidem: „Protože jsem musela.“ Ta slova mě bolela víc než všechny facky světa.

V osmnácti jsem odmaturovala s vyznamenáním. Nikdo mi nepřišel na promoci pogratulovat. Lucie tam byla se svou rodinou a já jim tiše záviděla jejich smích a objetí.

Našla jsem si práci v knihovně a malý podnájem v Nuslích. První noc v novém bytě jsem nemohla spát – bylo tam ticho, které mě děsilo i uklidňovalo zároveň. Začala jsem chodit na terapii k paní doktorce Švecové. Poprvé v životě mi někdo naslouchal bez odsuzování.

Jednou mi máma zavolala: „Potřebuju pomoct s Karlem, je nemocný.“ Vrátila jsem se na chvíli domů – jen abych zjistila, že se nic nezměnilo. Máma byla pořád stejně chladná a Karel protivný. Pomohla jsem jim pár dní a pak odešla zpět do svého bytu.

Začala jsem si budovat vlastní život – pomalu a nejistě. Seznámila jsem se s Honzou z práce. Byl laskavý a trpělivý. Jednou mi řekl: „Terezo, jsi silnější, než si myslíš.“ Poprvé v životě jsem tomu chtěla věřit.

Dnes je mi dvacet sedm let. Máma je nemocná a já ji občas navštěvuji v nemocnici. Nikdy jsme si neřekly to důležité – nikdy jsme si neodpustily. Ale už vím, že její odmítnutí není moje vina.

Někdy si říkám: Je možné odpustit někomu, kdo vás nikdy nepřijal? A jak dlouho trvá najít své místo ve světě, když jste celý život byli nechtění?